Velký bratr, všudypřítomné obrazovky, společnost otupovaná zábavou, stroje přebírající lidskou práci i svět rozvrácený klimatickou krizí. Některé romány zestárly. Jiné jako by celá desetiletí trpělivě čekaly, až je skutečnost dožene.
U starších knih často snadno poznáme, kdy vznikly. Prozradí je dobové představy, tehdejší obavy i poněkud úsměvné vize technické budoucnosti plné tlačítek, páček a blikajících světel. Některá díla však zestárla zcela jinak: čím déle od jejich vydání uplynulo, tím nápadněji připomínají svět, v němž žijeme dnes.
Jejich autoři samozřejmě neviděli chytré telefony, sociální sítě ani generativní umělou inteligenci v podobě, jakou známe. Často se netrefili ani do vzhledu přístrojů, jimiž své budoucí světy zaplnili. Mnohem přesněji však odhadli lidské slabosti: touhu po pohodlí, ochotu směnit soukromí za pocit bezpečí, sílu neustálého rozptýlení i nebezpečí společnosti, která technický pokrok považuje za cíl, nikoli za prostředek.
Následujících pět knih nepředpovědělo naši současnost do posledního detailu, každá ovšem zachytila něco, co se dnes stalo natolik běžnou součástí života, že už nad tím mnohdy ani nezvedneme obočí.
1. George Orwell: 1984
aneb když režim přepisuje minulost
George Orwell vydal román 1984 v roce 1949, tedy v době, kdy měl svět čerstvě v paměti nacistickou propagandu, stalinské čistky i válečné zacházení s informacemi. Jeho Oceánie žije pod dohledem Strany a Velkého bratra, zatímco obrazovky v domácnostech nejen vysílají, ale zároveň sledují. Winston Smith pracuje na Ministerstvu pravdy, kde upravuje staré noviny tak, aby minulost vždy odpovídala právě platné verzi skutečnosti. Co se včera oficiálně nestalo, dnes nikdy neexistovalo.
Orwellova nejslavnější předpověď bývá spojována s dohledem. Kamery, rozpoznávání obličejů, sledování polohy, digitální stopy nebo rozsáhlé databáze skutečně připomínají svět, v němž je stále obtížnější někam vstoupit, něco vyhledat nebo se s někým spojit, aniž by po nás zůstal záznam.
Snad ještě pronikavěji však román zachytil boj o samotnou podobu skutečnosti. Ministerstvo pravdy nevyrábí nějakou lež, kterou by se pokusilo prosadit, nýbrž produkuje nekonečný proud nových verzí, až člověk ztrácí jistotu, zda lze vůbec něčemu věřit. Smyslem propagandy pak nemusí být přesvědčit všechny o jediné pravdě – někdy stačí vytvořit takový zmatek, aby lidé přestali pravdu hledat.
Vezměte si například internet. Měl nám nabídnout dosud nevídanou svobodu slova, v řadě zemí se však proměnil také v prostor, který státní moc bedlivě sleduje. Názor vyslovený na obrazovce může mít stejně vážné následky jako ten pronesený na veřejnosti – někde včetně zatčení či vězení. Při čtení Orwellova románu je proto těžké uklidňovat se tím, že podobné praktiky patří výhradně do světa dystopie. Současně přibývá obsahu, jehož původ se obtížně ověřuje. Text, hlas i obraz lze vyrobit během několika okamžiků, upravit je podle potřeb konkrétního publika a vyslat do světa rychleji, než je kdokoli stačí prověřit…
Proč to číst dnes?
1984 se stále čte s nepříjemným pocitem, že některé jeho obrazy známe důvěrněji, než bychom chtěli. Orwell nepíše jen o kamerách, zákazech a všemocném státu, ale také o tom, co se s člověkem děje, když přestane důvěřovat vlastním vzpomínkám, slovům a úsudku. Právě tato nejistota působí dnes mimořádně silně, protože každý den stojíme uprostřed přívalu zpráv, tvrzení a výkladů, které si často navzájem odporují.
Román vybízí k pozornějšímu čtení světa kolem nás a ukazuje, jak snadno se jazyk může stát nástrojem moci, jak rychle lze zpochybnit minulost a jak nenápadně se člověk naučí mlčet ještě dřív, než mu to někdo výslovně přikáže. Proto má smysl po něm sáhnout i dnes – nejen jako po slavné dystopii, ale jako po knize, která zostřuje cit pro manipulaci a připomíná cenu vlastního úsudku.
2. Aldous Huxley: Konec civilizace
aneb když se pohodlí stane nástrojem moci
Zatímco Orwellova Oceánie udržuje obyvatele v poslušnosti strachem, Huxleyho Konec civilizace, vydaný už v roce 1932, nabízí mnohem příjemnější cestu. Lidé se v něm nemusejí bát všudypřítomného násilí ani každodenních trestů, stačí jim dopřát dostatek pohodlí, zábavy a drobných radostí, aby je přestalo zajímat, kdo o jejich životě rozhoduje.
Obyvatelé Světového státu jsou od narození rozdělováni do společenských vrstev a vychováváni tak, aby své předem určené místo přijímali s nadšením. Mají pracovat, spotřebovávat a příliš se nezabývat otázkami, které by jim mohly pokazit náladu. Jakmile se dostaví smutek, pochybnosti nebo nepříjemné ticho, pomůže droga zvaná soma. Samotu zažene zábava, složitější úvahy nahradí snadno zapamatovatelná hesla a spokojený člověk je především ten, který nemá potřebu přemýšlet, zda by mohl žít jinak.
Knihy se v takové společnosti ani nemusejí pálit. Většina lidí po nich jednoduše přestala toužit.
Právě tato představa působí v době nekonečného přísunu obsahu znepokojivě důvěrně. Během jediné minuty nám telefon nabídne krátké video, zprávu o válce, fotografii večeře člověka, kterého jsme nikdy nepotkali, reklamu na sérum proti vráskám, politickou hádku a kočku padající z pohovky. Než se stačíme u jedné věci zastavit, obrazovka už nám podává další.
Stále více lidí dává přednost sledování krátkého obsahu před soustředěným čtením a značná část publika se zprávám alespoň občas vyhýbá úplně. Huxley samozřejmě nemohl předvídat chytré telefony ani současnou podobu sociálních sítí, velmi přesně však vystihl společnost, v níž se pozornost stala vzácným zbožím a každé nepohodlí lze rychle přehlušit novým podnětem.
Zábava sama o sobě pochopitelně člověka o svobodu nepřipraví. Huxleyho obava mířila k životu, v němž už nezbývá prostor pro ticho, pochybnosti ani nepříjemné otázky. Některé problémy se nedají vyřešit dalším nákupem, změnou programu či dávkou rychlého potěšení, jenže právě taková řešení působí lákavěji než pomalé a často nepohodlné přemýšlení.
Světový stát udržuje stabilitu tím, že svým obyvatelům nedovolí pocítit nespokojenost dostatečně dlouho na to, aby začali hledat její příčinu. Dokud mají čím zaměstnat mysl a zahnat sebemenší smutek, sotva je napadne ptát se, kdo určil pravidla jejich spokojeného života.
Současného čtenáře proto nejspíš neznepokojí ani tak soma či umělé rozmnožování jako samotná představa společnosti, která povýšila pohodlí na nejvyšší hodnotu. Huxley ukazuje, že člověk se nemusí své svobody vzdát pod nátlakem. Někdy ji odevzdá téměř bez povšimnutí výměnou za život bez námahy, samoty a příliš složitých otázek.
Proč to číst dnes?
Konec civilizace stojí za přečtení především proto, že nabízí jinou podobu nesvobody, než jakou si obvykle představujeme. Nečekají v ní pouze zákazy, tajná policie a násilí. Mnohem větší moc získává pohodlí, které člověka odnaučí pochybovat, a zábava, jež zaplní každou chvíli, v níž by mohl začít přemýšlet.
Román nás vede k otázce, kolik vlastního rozhodování jsme ochotni odevzdat výměnou za klid a okamžité uspokojení. Připomíná také, že neustálá spokojenost nemusí být totéž co dobrý život a že nepříjemné emoce mají svůj význam: upozorňují nás, když něco není v pořádku, nutí nás zastavit se a někdy se díky nim odhodláme ke změně.
3. Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita
aneb svět, v němž už na knihy nezbývá trpělivost
V Bradburyho románu z roku 1953 mají hasiči poněkud převrácenou pracovní náplň. Požáry nehasí, nýbrž zakládají, a jejich hlavním úkolem je vyhledávat a spalovat knihy. Guy Montag tuto práci dlouho vykonává bez větších pochybností. Patří ke společnosti, která ho naučila, že knihy přinášejí zmatek, neklid a zbytečné otázky, zatímco život bez nich je příjemnější a bezpečnější. Teprve setkání s mladou sousedkou Clarissou v něm probudí zvědavost: co může být ve svazcích tak nebezpečného, že je lidé ukrývají a někteří se jich odmítají vzdát i za cenu vlastního života?
Knihy v Bradburyho představě budoucnosti neustoupily pouze zákazům a státní moci. Společnost o ně začala ztrácet zájem mnohem dříve, protože čtení bylo příliš pomalé, náročné a občas také nepříjemné. Vyžadovalo soustředění, nabízelo rozporné názory a mohlo člověka přimět, aby se zastavil nad věcmi, které by raději nechal spát. O poznání lákavější byla zábava, jež nic podobného nežádala.
Domovy proto zaplnily obrovské obrazovkové stěny a jejich obyvatelé začali žít ve společnosti televizních hrdinů, kteří je oslovovali tak důvěrně, až jim postupně nahradili skutečné vztahy. Montagova manželka Mildred považuje osoby z obrazovek téměř za vlastní rodinu, zatímco rozhovor s člověkem sedícím vedle ní jí připadá obtížný a nepohodlný. V uších nosí drobná sluchátka, v domě neustále zní hlasy a každou chvíli ticha je třeba co nejrychleji něčím zaplnit.
Právě v těchto obrazech působí Bradburyho román až znepokojivě současně. Obrazovky už dávno neslouží jen k večernímu sledování jednoho pořadu; nosíme je v kapse a saháme po nich při čekání na autobus, během jídla i v posledních minutách před usnutím. Nabízejí nám zprávy, zábavu, rozhovory, společnost i únik před nudou. Dokážou člověka spojit s lidmi na druhém konci světa, zároveň však někdy vytvoří podivné ticho mezi těmi, kteří sedí u jednoho stolu.
Bradbury samozřejmě nepředvídal dnešní sociální sítě ani jejich přesnou podobu. Velmi dobře však rozpoznal naši touhu po obsahu, který přichází rychle, snadno se vstřebává a okamžitě jej vystřídá další. Jakmile nás něco přestane bavit, stačí pohyb prstu. Nemusíme se vracet k nesrozumitelnému odstavci, snášet pomalejší úvod ani zůstávat u názoru, který nám není příjemný. Vždycky čeká něco nového, přístupnějšího a lépe přizpůsobeného tomu, co už máme rádi.
Kniha se takovému zacházení vzpírá. Žádá si čas a alespoň trochu trpělivosti. Některé stránky nás pohltí, jiné zpomalí a další mohou podráždit natolik, že bychom se s autorem nejraději pustili do důrazné debaty. Čtení nám také nedává hotové obrazy; nutí nás dotvářet si je ve vlastní hlavě a účastnit se příběhu způsobem, který žádné pasivní sledování zcela nenahradí.
Právě proto se Bradburyho varování neomezuje na pálení knih. Oheň představuje až poslední krok. Mnohem dříve musí přijít společnost, která si odvykla číst, soustředit se a vést opravdový rozhovor. Jakmile lidé přestanou knihy považovat za něco, co stojí za jejich čas, zákaz už vlastně nemusí nikoho zvlášť bolet. Police mohou zůstat prázdné i bez plamenů.
Román se dotýká také pohodlné nevědomosti. Bradburyho hrdinové nejsou od informací odříznuti úplně; naopak jsou jimi neustále obklopeni. Dostávají však především takové podněty, které je zabaví, uklidní a nenechají je přemýšlet příliš dlouho. Skutečný rozhovor, pomalé uvažování i obyčejná otázka „Proč?“ v tomto uspořádání působí téměř nebezpečně.
Montagův příběh proto nezačíná velkou vzpourou, nýbrž drobným zaváháním. Poprvé se rozhlédne kolem sebe a připustí si, že spokojenost lidí, kteří se od rána do večera baví, může být poněkud podezřelá. Od té chvíle už není snadné vrátit se k životu, v němž o ničem nepochyboval.
Proč to číst dnes?
451 stupňů Fahrenheita připomíná, že knihy nechráníme pouze před zákazy, ale také před vlastní lhostejností. Literatura může z veřejného života mizet docela nenápadně: nejprve na ni nemáme čas, potom trpělivost a nakonec ani pocit, že bychom o něco přicházeli. Bradbury přitom nevyzývá k odmítnutí obrazovek nebo zábavy. Spíš se ptá, co zůstane, když jimi zaplníme každou volnou chvíli a přestaneme snášet ticho, nudu či myšlenku, která se nedá vstřebat během několika vteřin.
Román má smysl číst také jako obhajobu soustředění. Ukazuje, proč mohou být knihy nepohodlné a právě tím cenné: uchovávají odlišné zkušenosti, připouštějí rozpory a nechávají čtenáře dojít k vlastnímu závěru. Někdy nás potěší, jindy vyvedou z míry, ale málokdy po nás sklouznou úplně beze stopy. V době, kdy o naši pozornost soupeří nespočet podnětů, působí samotné rozhodnutí zůstat chvíli u jednoho textu téměř jako drobný vzdor.
Tento příběh je navíc poměrně krátký, obrazný a čtenářsky přístupný, takže může oslovit i ty, kteří se rozsáhlejším dystopiím obvykle vyhýbají. Pod dobrodružnější zápletkou však skrývá otázku, která po dočtení zůstává v hlavě ještě dlouho: kolik ze svého vnitřního života jsme ochotni vyměnit za pohodlí, rychlost a nikdy nekončící zábavu?
4. Kurt Vonnegut: Mechanické piano
aneb co zbývá člověku, když práci převezmou stroje
Debutový román Kurta Vonneguta vyšel v roce 1952, tedy v době, kdy počítače zabíraly celé místnosti a představa stroje schopného během několika okamžiků napsat text, vytvořit obraz nebo napodobit lidský hlas patřila do vědeckofantastických příběhů. Přesto se Mechanické piano dotýká otázek, které dnes znějí překvapivě důvěrně.
Společnost, již Vonnegut vykreslil, svěřila většinu práce automatizovaným systémům. Stroje řídí továrny, výrobu i značnou část hospodářství, zatímco skutečný vliv zůstává v rukou úzké vrstvy inženýrů a manažerů. Ostatní obyvatelé sice netrpí hladem a stát se o ně v základních ohledech postará, zároveň však postupně přicházejí o možnost rozhodovat o vlastním životě a o vědomí, že jejich schopnosti někomu scházejí.
Právě v tom spočívá hlavní znepokojení románu. Člověku totiž práce nepřináší pouze výplatu, ale dává jeho dnům řád, umožňuje mu něco vytvářet, být součástí kolektivu a zažívat pocit, že jeho úsilí má smysl. Jakmile všechno potřebné zvládnou stroje rychleji, levněji a přesněji, vyvstává otázka, co bude s lidmi, jejichž schopnosti už společnost nepovažuje za potřebné.
Vonnegut přitom technický pokrok nezobrazuje jako pohromu, které by se lidstvo mělo za každou cenu vyhnout – mnoho těžké, únavné či nebezpečné práce může automatizace skutečně ulehčit. Potíž začíná ve chvíli, kdy se vyšší výkonnost začne automaticky zaměňovat za lepší život a lidská hodnota se začne poměřovat výhradně tím, kolik člověk vyrobí, vydělá nebo ušetří.
Téma knihy proto dnes přirozeně připomíná debaty o umělé inteligenci. Často se ptáme, které profese zaniknou, co všechno zvládnou nové nástroje a zda dokážou pracovat rychleji než lidé. Méně často už přemýšlíme o tom, komu budou tyto technologie sloužit, kdo bude rozhodovat o jejich využití a zda ušetřený čas opravdu připadne těm, jejichž práci stroje nahradily.
Mechanické piano ukazuje také společnost rozdělenou na ty, kteří systémy navrhují a ovládají, a na ty, o jejichž budoucnosti systémy rozhodují. První skupina má přístup k moci, vzdělání i prestiži, zatímco druhá dostává především ujištění, že počítače vše spočítaly správně. Nerovnost tak nezmizí; pouze získá modernější podobu a zdání naprosté nestrannosti.
Koneckonců, jak se přít s rozhodnutím stroje, který se údajně nikdy nemýlí?
Proč to číst dnes?
Mechanické piano stojí za pozornost už proto, že nabízí mnohem širší pohled na automatizaci, než jaký se vejde do otázky, kolik pracovních míst zanikne. Vonnegut připomíná, že práce souvisí také se sebeúctou, společenským postavením, mezilidskými vztahy a možností ovlivňovat vlastní život. Čtenáře tak vede k úvaze, zda lze člověku nahradit ztracený smysl pouhým finančním zabezpečením.
Román je aktuální rovněž tím, jak přesně zachycuje obdiv k technice, která má údajně rozhodovat rychleji, chytřeji a spravedlivěji než lidé. Snadno potom zapomeneme, že každý systém někdo vytvořil, nastavil jeho pravidla a určil, které hodnoty bude považovat za důležité. Zdánlivě neutrální výsledek tak může pouze zakrývat rozhodnutí těch, kteří drží skutečnou moc.
Po knize mohou sáhnout čtenáři, které zajímá umělá inteligence, automatizace a budoucnost práce, stejně jako ti, kdo mají rádi společenskou fantastiku s ironickým, místy až hořkým pohledem na lidskou povahu. Vonnegut nenabízí jednoduchou odpověď ani odmítnutí pokroku. Pokládá však otázku, již bychom si měli klást pokaždé, když stroje začnou zvládat další část lidské práce: ulehčují člověku život, nebo jej z něj pomalu vyřazují?
5. Octavia E. Butlerová: Podobenství o rozsévači
aneb když se svět rozpadá tak pomalu, až si na to lidé zvyknou
Když Octavia E. Butlerová vydala v roce 1993 román Podobenství o rozsévači, zasadila jeho začátek do roku 2024. Tehdejším čtenářům muselo toto datum připadat dostatečně vzdálené na to, aby ještě patřilo budoucnosti. My jsme je už překročili – a právě proto se kniha dnes čte s nepříjemným pocitem, že některé její obrazy nejsou tak cizí, jak bychom si přáli.
Spojené státy se v románu pozvolna rozpadají pod tlakem sucha, požárů, nedostatku vody, rostoucí chudoby a násilí. Veřejné služby přestávají fungovat, bezpečí se stává výsadou a lidé, kteří si je mohou dovolit, se ukrývají v oplocených čtvrtích. Za jejich zdmi se rodiny snaží dál pracovat, vychovávat děti a předstírat, že svět známý z dřívějška ještě úplně nezmizel. Stačí však vyjít ven a zdání běžného života se rychle rozpadne.
Hlavní hrdinka Lauren Olamina vyrůstá právě v jedné z takových uzavřených komunit. Na rozdíl od většiny svého okolí si však připouští, že jejich dosavadní způsob života dlouho nevydrží. Pozoruje, co se děje za zdmi, shromažďuje zásoby, učí se bránit a přemýšlí, kam se vydat, pokud jejich domov padne. Ostatní její obavy často považují za přehnané, protože člověk se jen nerad připravuje na katastrofu, která dosud nezačala klepat přímo na jeho dveře.
Butlerová přitom společenský rozklad nepopisuje jako jediný velký okamžik, po němž se všichni probudí v troskách – přichází pomalu a téměř všedně. Voda je rok od roku dražší, požáry častější a cesty nebezpečnější. Policii si mnozí nemohou dovolit zavolat, práce přestává zajišťovat důstojný život a věci, které dříve patřily k samozřejmostem, se mění v luxus. Lidé se pokaždé přizpůsobí o něco horším podmínkám a hranice toho, co jsou ochotni snášet, se nenápadně posune.
Právě v tom působí román tak přesvědčivě. Konec známého uspořádání nepřichází s jedním výbuchem ani dramatickým oznámením. Každý den se pokazí něco malého, až jednoho rána nezbývá téměř nic, k čemu by se dalo vrátit. Butlerová velmi dobře zachycuje lidskou schopnost zvyknout si i na situace, které by ještě před několika lety považoval za nepředstavitelné.
Klimatická změna navíc v příběhu nestojí osamoceně. Sucho a požáry prohlubují chudobu, chudoba zvyšuje násilí a slábnoucí stát ponechává stále více lidí bez ochrany. Majetní si mohou alespoň na čas koupit vodu, bezpečí nebo místo za zdí, zatímco ostatní se stávají podezřelými už tím, že nemají kam jít. Krize tak nedopadá na všechny stejně – pouze odhaluje a prohlubuje rozdíly, které ve společnosti existovaly už dávno před ní.
Sílící strach zároveň vytváří prostor pro každého, kdo slíbí jednoduché řešení a návrat ke starým pořádkům. Unavení a vyděšení lidé bývají ochotni uvěřit i tomu, čemu by za klidnějších okolností nevěřili. Butlerová tím připomíná, že hospodářské, klimatické a politické potíže se navzájem neposlušně neřadí do oddělených zásuvek. Jedna krize živí druhou a všechny společně proměňují způsob, jakým lidé přemýšlejí o sobě i o ostatních.
Do Laurenina příběhu navíc vstupuje zvláštní schopnost sdílet bolest druhých. To, co by v bezpečném prostředí mohlo působit jako citlivost či soucit, se v násilném světě stává nebezpečnou slabinou. Butlerová díky tomu klade nepříjemnou otázku, zda si lze v krutých podmínkách uchovat lidskost, aniž by se člověk sám vystavil zkáze. Lauren se postupně učí, že přežití nemusí znamenat pouze uzavřít se před ostatními. Někdy naopak závisí na schopnosti vytvářet důvěru tam, kde už jí téměř nic nepřeje.
Butlerové pohled na budoucnost se liší od mnoha jiných dystopií: varuje před tím, co může přijít, zároveň však věnuje stejnou pozornost otázce, co mohou lidé dělat potom. Odolnost v jejím podání nespočívá v osamělém hrdinství, ale rodí se z přípravy, přizpůsobivosti a vztahů, které člověka podrží ve chvíli, kdy se všechny známé jistoty rozpadnou.
Proč to číst dnes?
Podobenství o rozsévači stojí za přečtení už jen kvůli tomu, jak přesvědčivě zachycuje společnost, která se nehroutí naráz, ale po malých částech. Butlerová ukazuje, jak snadno si lidé zvyknou na dražší vodu, menší bezpečí nebo postupné mizení veřejných služeb, pokud každá změna přichází o něco pomaleji, než aby vyvolala okamžitý odpor. Román tak vede k pozornějšímu vnímání nenápadných posunů, které mohou být ve výsledku stejně ničivé jako jedna velká katastrofa.
Kniha zároveň nabízí víc než pochmurný obraz klimatické budoucnosti. Ptá se, co drží společnost pohromadě, komu zůstává bezpečí v době krize a zda se člověk dokáže připravit na změnu, aniž by přišel o soucit s ostatními. Laurenin příběh připomíná, že přežití není jen otázkou zásob a síly; stejně důležité mohou být znalosti, schopnost spolupracovat a ochota vytvořit společenství i mezi lidmi, kteří by se za jiných okolností patrně nikdy nesetkali.
Po románu mohou sáhnout čtenáři, které zajímá klimatická fikce, společenská nerovnost i příběhy o budování nového domova v rozpadlém prostředí. Četba není lehká a některé pasáže jsou velmi drsné, přesto v ní vedle strachu zůstává také naděje. Butlerová totiž neukazuje odolnost jako velkolepé gesto, nýbrž jako každodenní rozhodnutí pokračovat, učit se a nezůstat na všechno sám.
Proč se dokázaly trefit tak přesně?
Na první pohled se těchto pět knih odehrává v docela odlišných podmínkách. Orwell zavádí čtenáře do státu, který si přisvojil právo rozhodovat o pravdě, Huxley do společnosti ukolébané pohodlím a zábavou. Bradbury sleduje lidi, kteří postupně vyměnili knihy a skutečné rozhovory za nekonečný proud obrazů, Vonnegut přemýšlí nad světem ovládaným stroji a Butlerová ukazuje civilizaci, jež se pod náporem několika krizí rozpadá kousek po kousku.
Autoři se přitom nesnažili uhádnout, jaké přístroje budeme nosit v kapse ani jak budou vypadat domácnosti jednadvacátého století – mnohem pozorněji sledovali člověka a jeho slabosti: touhu po pohodlí, strach z nejistoty, ochotu přenechat rozhodování někomu silnějšímu i sklon hledat jednoduchá řešení složitých problémů. Právě proto jejich knihy nepůsobí jako přežité představy budoucnosti, přestože se v technických podrobnostech často mýlí.
Obrazovka může člověka vzdělávat, spojovat s ostatními a otevírat mu cestu k informacím, zároveň však dokáže šířit propagandu nebo vytlačit všechno, co vyžaduje delší soustředění. Stroje mohou zbavit lidi vyčerpávající práce, ale také prohloubit rozdíl mezi těmi, kdo je ovládají, a těmi, o jejichž životech rozhodují. Ani zábava, pohodlí či shromažďování údajů v sobě nemají nic nevyhnutelně nebezpečného. Rozhodující zůstává, komu slouží, jaké zájmy podporují a kolik vlastní svobody jsme za ně ochotni vyměnit.
Orwell poznal, jak snadno může propaganda proměňovat jazyk i společnou paměť. Huxley pochopil, že poslušnost nemusí vznikat pouze pod nátlakem; někdy k ní vede také život, v němž nic nepříjemného netrvá dost dlouho, aby nás přimělo pochybovat. Bradbury si všiml, že knihy mohou zmizet ještě předtím, než je někdo zakáže, jednoduše proto, že na ně lidé ztratí trpělivost. Vonnegut se ptal, co zbude z lidské důstojnosti ve chvíli, kdy se užitečnost začne měřit jen výkonem, a Butlerová propojila klimatickou krizi se společenskou nerovností, násilím a slábnoucí důvěrou v instituce.
Možná bychom se neměli ptát pouze na to, jak mohli být tak přesní. Podstatnější je, proč jejich varování stále poznáváme – a zda jsme ochotni udělat něco dříve, než se z literárních obrazů stanou samozřejmé kulisy každodenního života.
Která kniha podle vás zachytila dnešní dobu s až nepříjemnou přesností?
Použité zdroje:
Informace o českých vydáních a obsahu knih vycházejí z údajů nakladatelství Argo, Maťa, Kniha Zlín a knihkupectví Kosmas.
Současné souvislosti čerpají ze zpráv Freedom on the Net 2025, Digital News Report 2026 či výzkumu Mezinárodní organizace práce o vlivu generativní umělé inteligence na zaměstnání.