Laskavý příběh o lásce, smrti a druhých šancích
Wallace Pierce není typem člověka, se kterým byste se chtěli přátelit – nebo s ním mít vůbec co dočinění. Je mocný a úspěšný, velmi zapálený do své práce, ale taky příjemný jako zanícená tříska za nehtem. Z jeho arogantnosti a neohleduplnosti k lidem budete mít tiky v oku. Nezajímá ho nikdo a nic kromě jeho prosperující právnické firmy. Dokud nezemře.
Myslel si, že má všechno. A najednou o to všechno přijde, jako když se luskne prsty, po skonu na pitomý infarkt. Jakýmsi nedopatřením se tenhle nepříjemný maník ocitá na mezistanici mezi životem a smrtí, vidí svůj vlastní pohřeb, kde se mu místo kýžené úcty dostává posměchu a nadávek. A kde jedinou osobou, která jeho brblání může slyšet, je Mej. Smrtka.
V její společnosti se Wallace dostává do podivně nesourodé čajovny s ještě podivnějšími obyvateli. Vedle prostořeké Mej tu „žijí“ dva duchové – děda Nelson a ten nejvěrnější pes na světě, Apollón. Oba dělají společnost Hugovi, mladému převozníkovi, jenž má za úkol postarat se o duše, které nejsou připraveny na odchod dveřmi, zpod nichž se ozývá šepot… A čím víc času Wallace ve společnosti této nesourodé partičky podivínů tráví, tím víc si uvědomuje, co vše mu za život uniklo. Třeba láska…
„… Je to o prvním kroku, Wallaci. Zvládneš to. Vím, že věřit je těžké, hlavně když čelíš neznámému. Já v tebe ale věřím. Možná věř trochu ve mě?“ (Mej, str. 47)
Pod šeptajícími dveřmi je laskavou, dojemnou a zároveň překvapivě vtipnou knížkou, jejímž leitmotivem je vyrovnání se se smrtí – a to nejen s tou vlastní, ale i s odchodem milovaného člověka. Mimoto je ale také o uvědomění si vlastních chyb, o druhé šanci je napravit. O promarněném životě. O smutku, hněvu i radostech. O debatách nad životem i smrtí, o lásce milostné i rodinné…
TJ Klune zde prostřednictvím Wallace (a vlastně nejen jeho) pracuje s pěti fázemi smutku, vycházejícími z modelu Elisabeth Kübler-Rossové, švýcarsko-americké psychiatričky: popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření (poprvé ho uvedla v publikaci O smrti a umírání v roce 1969). Citelné jsou zejména na začátku, kde se náš hrdina nedokáže vyrovnat s tím, že je po smrti, ke všemu že zemřel tak banálním způsobem, jako je infarkt. Jeho frustrace je hmatatelná, avšak obyvatelé čajovny s ním mají neskutečnou trpělivost – vždyť od toho tam přece jsou. Aby si tím prošel. Aby se připravil jít dál. Aby se s tím smířil.
Autor tuto tíživou tematiku dokonale vyvažuje čtivostí, humorem a příjemnými hrdiny. Píše s nadhledem a jednoduchostí, mnohdy až filosofické myšlenky prokládá vtipnými okamžiky, při nichž často vyprsknete smíchy.
„Smích pomáhá, i když nemáš chuť se smát. Když se směješ, nemůžeš být smutný. Aspoň ne moc.“ (Hugo, str. 54)
Wallace je možná sympatický jako sousedovic rotvajler běsnící pokaždé, když se jen pohnete, (zejména ten živý, mrtvý už působí docela kamarádsky) o to víc vás ale budou bavit ostatní, kteří mu dávají náležitě zabrat, nebo komické situace, do nichž se každou chvilku dostává. Já si například Wallace užívala – ne teda pro jeho bůhvíjak vlídnou osobnost, ale právě pro tu komičnost, která ho obklopovala. A pro posmrtný vývoj, jenž Wallace dostal až k lepšímu (byť mrtvému) já, jsem nakonec jeho kouzlu přece jen propadla.
Jako Hugo.
Tenhle mladý černošský převozník je Wallacovým dokonalým protikladem. Na rozdíl od něho je milý, přívětivý, klidný a hlavně trpělivý. Pomáhá dostat se zemřelým na druhou stranu, projít šeptajícími dveřmi, jakmile budou připraveni, a zároveň vede čajovnu s příznačným názvem Cháronův přívoz. Ač má také svou temnější minulost, dokonce duševní poruchu v podobě panických atak, jeho osobu obklopuje teplo, láska, pochopení. A taky bláznivý duch dědy Nelsona a stejně mrtvý pes Apollón. Společně s Mej, Smrtkou s asijskými kořeny, tvoří neobvyklou, ale milující rodinu, do které Wallace chtě nechtě pomaličku proniká.
Veškerá jeho práce, všechno, co udělal, život, který si vybudoval. Záleželo na tom? K čemu to všechno bylo?
Nevěděl. Bolelo myslet na to.
Zatímco mu tyhle úvahy duněly hlavou, hrál si na šmíráka, protože neměl nic jiného na práci.
Děj jako takový není zrovna dvakrát dynamický. Jeho gradace je pomalá, protkaná množstvím filosofujících debat a diskuzí, ochucená jen špetkou výraznějšího napětí, což by mohlo některé, akci vyhledávající čtenáře až znudit. Slow-burn romantika je ale silná, dojemná, byť ani v tomto případě ji nelze označit za strhující či elektrizující, hlavně je uvěřitelná.
Tahle knížka je jednoduše dokonalá k uklidnění mysli, odpočinku od reálného světa, třeba někde nad šálkem kvalitního mátového čaje.
Milovníci LGBT romancí s nádechem fantastična nebo příznivci oddechové četby, u které se zasmějí i dojmou zároveň, by si tenhle titul rozhodně neměli nechat ujít. Pod šeptajícími dveřmi je totiž i přes absenci strhujících dramat velmi čtivým počinem, kterému nechybí humor, krásné citáty, lgbt milostná linka, dojemné momenty a především lidskost a laskavost. Předkládá též zajímavý a nečekaně mile humorný pohled na smrt, z něhož získáte pocit, že vlastně není čeho se bát…
Pod šeptajícími dveřmi
TJ Klune
Originální název: Under the Whispering Door, 2021
Vydavatelství: conQueer (2022)
Překlad: Kateřina Niklová
Žánr: Fantasy, LGBT romance
Počet stran: 384
Anotace
Když si pro Wallace na jeho vlastní pohřeb přijde Smrtka, začne mít podezření, že je asi přece jenom mrtvý.
Místo aby ho zavedla rovnou do záhrobí, vezme ho do malého městečka. Na jeho okraji, kousek od silnice vinoucí se lesem, je mezi horami uhnízděná čajovna, kterou vlastní muž jménem Hugo. Pro místní je Hugo majitelem čajovny, pro duše, které potřebují přejít na druhý břeh, je převozníkem.
Jenže Wallace ještě není připravený opustit život, který sotva začal žít. S Hugovou pomocí začne objevovat věci, které za života propásl.
Když se v čajovně objeví Manažer, zvídavá a mocná bytost, a dá Wallacovi jeden týden na to, aby přešel na druhý břeh, rozhodne se Wallace vměstnat celý život do sedmi dní.