Mravenci a krevety: Tak trochu jiná Itálie
Někdy potkáte knihu, která vám nepřijde jen jako příběh – spíš jako návrat. K pocitu, k náladě, ke světu, který jste už jednou navštívili a který vám od té doby docela chyběl… Přesně takové jsou pro mě Mravenci a krevety od Přemysla Krejčíka. A i když je lze číst samostatně, mnohem víc si je užijete, pokud (po)znáte předchozí román Rochus.
Některé odkazy a postavy mezi oběma tituly tvoří pevnou, ale nenásilnou síť, a přesto – každý z nich je jiný. Rochus, ač mnohem mnohovrstevnatější, je více ukotvený v realitě, zatímco Mravenci a krevety se nebojí ponořit do čiré urban fantastiky pohybující se na pomezí magického realismu, absurdního thrilleru a existenciálního putování. A dělají to s grácií i jedinečným smyslem pro humor, jenž vám při čtení vykouzlí spokojený úsměv, zároveň vás však donutí přemýšlet.
Ďábel totiž ve městě už dávno byl. Když se řekne, že někudy prošel Ďábel, nejspíš vás napadne, že strávil ve městě možná pár hodin, maximálně dní. Jenže čas bytostí jemu podobných funguje jinak. (str. 36)
Hlavními aktéry ani tentokrát nejsou hrdinové v tradičním slova smyslu, ale dvě ženy s komplikovanou historií a nejasnou budoucností. Nelu poznáváme ve chvíli, kdy se ocitá v Pise – zmatená, bez paměti, ale s jasným instinktem: utéct. A ať už dřív byla policistka, vojačka, nebo něco úplně jiného, jedno je jisté – její tajemná minulost, která se před námi postupně skládá jako puzzle z útržků vzpomínek, podvědomých reakcí a snových sekvencí, ji brzy dožene.
Anya, bývalá nájemná vražedkyně a známá už z Rocha, si s sebou nese nejen bolest, ale i plyšovou lvici Daisy, která rozhodně není obyčejná. Společně (a někdy každá zvlášť) se dostanou do světa, v němž Itálie skrývá daleko víc, než ukazují průvodci. Do universa, kde jsou podzemní kavárny plné obřích mravenců, na dně jezer spí lidé s ploutvemi a kde se legendy míchají s realitou tak hladce, že už je mezi nimi sotva znatelná hranice.
Jednou z největší předností je bezesporu prostředí. Nejen tím, jak působivě je popsané, ale i tím, jak přirozeně se stává součástí vypravování. Benátky, Pisa, Riomaggiore, Comské jezero nebo stará univerzitní knihovna nejsou jen kulisami, jsou to živá, dýchající místa, každé s vlastní atmosférou a tajemstvími. Krejčíkova Itálie je pestrá, mystická a plná vrstev. Díky tomu, že autor jednotlivé lokace zná a píše o nich s láskou i detailní znalosti, máte pocit, že kráčíte ulicemi společně s hrdinkami. Ale pozor, nikoliv po hlavní třídě. Přemysl Krejčík vás zavede do postranních uliček i do tajuplných podzemních prostor, kam se běžní turisté nikdy nedostanou. A právě tady začíná to pravé dobrodružství.
A pak se pohne zem.
Nepohne se kanál nebo pár dlaždic, ale zavlní se ulice.
Odpředu
dozadu.
Zavlní se dračí šupiny. (str, 177)
Zdejší Pisa je syrová, potemnělá, tajemná – město s rozpadajícími se fasádami, potemnělými uličkami a podzemními chodbami, jež jako by vedly přímo do vnitřního světa protagonistky. Atmosféra je hutná, přechází od jemné melancholie přes paranoidní napětí až ke groteskním výjevům, které se nebojí sáhnout po surrealistické obraznosti. Zároveň je ale svým vlastním způsobem magická – je totiž plná fantastických bytostí. Od mravenců posedávajících u kávy až po mluvící mořské koníky. Projedete se na hřbetě obří krevety, vyslechnete si dojemná vyprávění mořských tvorů nebo se ponoříte do hlubin, které připomínají báje a mytologii.
Zní to šíleně? Možná. Ale funguje to výborně, jako by to tak prostě mělo být. V celé té pestrosti je navíc ukryto i mnoho metafor: o jinakosti, o rozloučení, o paměti… či o tom, jak důležité je přijmout sám sebe, i to, že nás nedefinuje, co si o nás myslí ostatní, ale co uděláme sami se sebou.
Krejčíkův jazyk je bezesporu osobitý. Je plný jazykových hříček, chytře vystavěných vět, postřehů o Itálii, mytologii či o lidech obecně. Nechybí humor, ironie, ale ani citlivé okamžiky, které zasáhnou. Autor navíc umně střídá roviny vyprávění – poeticky laděné popisy či zvláštní mikrookamžiky střídají dialogy nabité napětím. Neobvyklý, ale funkční je i způsob, jakým se dávkují informace – vzpomínky, postřehy nebo náznaky Nelina zapomenutého života nutí být v neustálé pozornosti. Často se ocitáme v podobné situaci jako ona – dezorientovaní, zmatení, ale zaujatí a fascinovaní.
Ano, občas je toho hodně. Opravdu hodně. Různorodé epizody se vrší, příběh kličkuje, postavy mizí a znovu se objevují… a do toho všeho ještě běží hlubší filosofická rovina. V první polovině můžete trochu ztratit směr – ale nevadí to. Protože druhá půlka vás chytne a nepustí. Protože najednou se vše začíná propojovat. Najednou ten mravenec u baru dává smysl. Najednou víte, proč je Daisy „jednou ze sedmi“ a proč je Nelin dotek tak zvláštní…
Vše začíná a končí u ryb
vše začíná a končí v moři.
Amen. (str. 274)
Mravenci a krevety jsou knížkou, která se vymyká škatulkám. Nejde ani o klasický žánrový román, ani o čistě literární experiment – je to velmi osobité, imaginativní a jazykově vytříbené. Magický realismus se zde střetává s dystopií, groteska s melancholií, přítomnost obřích mravenců s lidskou samotou.
Doporučila bych čtenářům, kteří mají rádi například Paola Coelha, Murakamiho, Márqueze, Bulgakova nebo Jorgeho Luise Borgese – tedy spisovatele, již bourají hranice mezi fikcí a skutečností. Mravenci a krevety jsou nejlepší volbou pro ty, kdo se nebojí podivna, nejednoznačnosti a neustálého utíkání a hledání, ať už čehokoliv. Možná nejsou čtením pro každého – ale těm, kdo se do nich ponoří, nabídnou intenzivní a nezapomenutelný zážitek. A to je víc než dost.
Za recenzní e-knihu děkuji autorovi Přemyslovi Krejčíkovi.
Mravenci a krevety
Přemysl Krejčík
Vydavatelství: Laser (2025)
Žánr: magický realismus, urban fantasy
Počet stran: 304
Moje hodnocení: 95 %
Anotace:
Dvě mladé ženy a jedna plyšová lvice se vydávají na fantastickou cestu, v níž ožívají mýty i městské legendy. Na zádech krevet a v doprovodu mořských lidí odhalují skrytá zákoutí známých míst, ale především pátrají po tajemném zabijákovi. Jeho stopy hledají v ulicích italských měst a městeček, ale také ve staré boloňské knihovně, na dně Comského jezera nebo ve snech o Neapoli. Putování na hranici reality a snu, kde mají prastaré příběhy stejnou moc jako nedávné události, je iniciační cestou, na jejímž konci není nikdo tím, kým byl na začátku. Ale možná se konečně stane tím, kým už dávno být měl.