Co skutečně znamená mít rád knihy?
Rintaró, málomluvný a uzavřený středoškolák, přišel o dědečka. Zůstala mu po něm jen velká láska ke čtení a antikvariát plný kvalitních a vzácných děl. Osamělý chlapec se rozhoduje, co s tímto dědictvím provést, když mu do života nečekaně vstoupí mluvící mourovatý kocour, jenž od Rintaróa potřebuje pomoct zachránit pár knih – a také tajná chodba, o které kluk neměl sebemenší ponětí.
Kam jinam by takové tajuplné, zničehonic se objevující místo mělo vést než za velkolepým dobrodružstvím? Inu, o bůhvíjaké velkoleposti asi hovořit nelze, ovšem zamyšleníhodné vskutku je. Kocour, který si říká Tygr, provede našeho milého Rintaróa čtyřmi labyrinty napříč paralelními světy, na jejichž koncích vždy čeká knihplné nebezpečenství, alegoricky odrážející soudobé přístupy k literatuře a čtení jako takovému. Mladík s kouzelným mourkem musí čelit například muži, jenž úzkostně střeží již dávno přečtené poklady, pánovi v bílém, který doslova stříhá knihy na cáry, protože lidé přece nemají čas číst tlusté bichle, nebo manažerovi, jenž ke knižnímu průmyslu přistupuje jako k továrně na peníze.
„Ve starých spisech, co se k nám dostaly přes propast věků, je skrytá ohromná moc. Čím víc působivých vyprávění přečteš, tím víc si získáš přátel, kteří tě dokážou povzbudit.“
Kocour, který zachraňoval knihy od japonského autora Sósuke Nacukawa je bezesporu plný krásných knižních mouder, odkazů na jiná literární díla či citelné lásky ke knížkám. Nabízí atraktivní prostředí antikvariátu či zajímavou myšlenku magických labyrintů, ale také individuální smiřování se se smrtí, nacházení přátel nebo první rozpačité zamilování se. Titul vzdáleně připomíná Malého prince. Tím „vzdáleně“ myslím skutečně jen v drobných náznacích, například skrze zdánlivě pohádkové vyprávění s až filosofickým přesahem a skrytou moudrostí.
Ústředním hrdinou je Rintaró. Na mě osobně nepůsobil zrovna věrohodně a těžko jsem si k němu hledala bližší vztah – naopak, připadal mi jako takový ten ne zrovna bystrý „ťulpas“, který se neumí vymáčknout (což samo o sobě není nic hrozného vzhledem k tomu, že my introverti tak prostě občas působíme) a neví, co sám se sebou, natož se životem – přesto dokážu pochopit, že se do něj mnozí snadno vcítí. I navzdory své „divnosti“ oplývá zvláštní schopností se najednou změnit v rozumného inteligentního mladíka, který dokáže o své pravdě přesvědčit snad úplně každého dospělého – tedy kromě čtenáře.
Mladík je denně navštěvován neústupnou spolužačkou Sajo, jež mu neustále předhazuje absenci ve škole. Ani na tom by nebylo nic hrozného, kdyby od dědova pohřbu neuběhlo doslova jen pár dní. Dívka se tak jeví býti docela necitlivá a její snaha dát Rintaróovi na vědomí, že je jeho kamarádkou, minimálně zpočátku nevyznívá dvakrát přesvědčivě.
A pak je tu kocour Tygr. Mluvící, kočičím sarkasmem oplývající zvíře (doma mám kočky tři a nikdo mi nevymluví, že ty jejich pohledy nejsou plné sarkastického výsměchu), průvodce hlavního hrdiny napříč magickým dobrodružstvím. Sympaťák, o němž vlastně vůbec nic nevíme. Kde se vzal? A proč? Z jakého důvodu požádal o pomoc zrovna Rintaróa? Co že je vlastně jeho údělem?… Na mysli mi vyvstávalo až příliš mnoho otázek. A odpovědí se zřejmě nikdy nedočkáme.
Nic proti příjemným knihám. Pokud bys ale lezl na hory jen po příjemných stezkách, zůstane pro tebe výběr krajin, které bys mohl vidět, jen velmi omezený.
Myslím si, že příběh jako takový uchvátí jen málokoho. Je sice čtivý, zároveň však zbytečně rozvláčný, a trpí neduhem nadbytečného hovoření a nezáživných postav. A to nemluvím o nesourodosti jazyka, kterou vyvolává občasná nespisovnost v přímé řeči s místy až poetickým jazykem vypravěče a hlubokomyslným podtónem celého díla.
Jenže o ničem z toho tato knížka není. Pokud se oprostíte od povrchnosti a začnete číst mezi řádky, zjistíte, že pod povrchem se toho nachází mnohem víc. Milé, krásné, leč někdy nadbytečně upovídané počtení, které spíše než strhující děj nabízí polemizování nad realitou soudobého knižního a čtenářského světa.
Mladší čtenáře cestování napříč labyrinty zřejmě bude bavit, ti starší si nad knihou mohou odpočinout či zapřemýšlet nad vlastním přístupem k literatuře. Nebo si třeba zapsat pár krásných mouder. Osobně jsem si ke Kocourovi, který zachraňoval knihy musela najít vlastní cestu – a i když byla poměrně vleklá, protože jsem tuto „knížku o knížkách“ ocenila až nějaký čas po jejím dočtení, nyní se však řadí mezi díla, která mi v hlavě utkvěla na dlouhou dobu.
Kocour, který zachraňoval knihy
Sósuke Nacukawa
Originální název: Hon wo mamoró to suru neko no hanaši
Žánr: Fantasy, japonská literatura
Vydavatelství: Prostor (2022)
Překlad: Tomáš Jurkovič
Počet stran: 208
Hodnocení na Databazeknih.cz: 71 %
Anotace
Japonský bestseller číslo 1 přináší oslavu knih, koček a lidí, kteří je milují. Středoškolák Rintaró Nacuki, zanícený knihomol, se chystá zavřít knihkupectví-antikvariát, které zdědil po svém milovaném dědečkovi. V tu chvíli se v něm však objeví mluvící kocour s neobvyklou prosbou. Žádá od Rintaróa, aby mu pomohl zachránit knihy. Svět je plný osamělých knih, které zůstaly nepřečtené a nemilované, a kocour a Rintaró je musí osvobodit od majitelů, kteří je zanedbávají.
Neobvyklá dvojice se vydává na úžasnou cestu a podniká společně tři výpravy do imaginárního světa, během nichž vstupuje do různých bludišť, aby knihy osvobodila. Na svých cestách se kocouří zachránce a Rintaró setkávají s mužem, který nechává své knihy hynout na poličce, s nevědomým mučitelem knih, který rozstříhává stránky knih na útržky, aby lidem pomohl s rychlým čtením, nebo s vydavatelským dronem, který chce vytvářet pouze bestsellery. Jejich dobrodružství vyvrcholí posledním, nezapomenutelným úkolem – závěrečné bludiště, které na Rintaróa čeká, ho zavede do říše, kam se odváží vstoupit jen ti nejudatnější…
Strhující příběh o knihách, první lásce, fantazii a neobvyklém přátelství mladého chlapce s mluvícím Kocourem, který zachránil knihy je příběhem pro ty, pro které jsou knihy mnohem víc než slova na papíře.