Někdy stačí jen naslouchat
Některé příběhy nestojí na velkolepých zvratech. Neženou se vpřed, neoslepují akcí ani barvami. Působí spíš jako jarní vánek, který se nám na chvíli zachytí ve vlasech, nebo jako vůně sakur, jež je nejvýraznější právě v okamžiku, když květy začínají opadávat.
A Sladká fazolová pasta je přesně taková kniha – jemná, pozorná a záměrně pomalá. Nijak se nám nevnucuje, přesto v nás zůstává dlouho po dočtení.
Sentaró, muž znavený životem a se záznamem v trestním rejstříku, denně připravuje a prodává dorajaki – malé japonské lívanečky plněné fazolovou pastou. Jeho dny plynou zcela monotónně, jako by se ho svět tam venku týkal jen napůl. Sny o spisovatelství se mu už dávno rozpadly a místo nich zbyla únava, dluhy, alkohol… a rezignace.
To se ovšem změní ve chvíli, kdy se v jeho podniku objeví Tokue – stařenka s pokroucenými prsty a tváří poznamenanou nemocí, zato s neobyčejně pozorným pohledem. Tokue navíc umí připravit tu nejlepší sladkou fazolovou pastu, jakou Sentaró kdy ochutnal. Časem zjišťuje, že nejde jen o správnou techniku, ale hlavně o naslouchání. Fazolím, vodě, teplu… ale i sobě a lidem okolo.
Umři. Nebylo by lepší, kdyby umřel?
Ten hlas ho vtahoval do hlubiny. Dýchal přerývaně, jako by se topil. Přesto měl dojem, že cosi vidí. Celý zpocený, lapající po dechu, se zmítal na místě, které postrádalo jasné obrysy. (str. 49)
Mezi Sentaró a Tokue postupně vznikne vztah, který nevychází z lítosti, ale z porozumění dvou duší, jejichž celoživotním osudem bylo neustále se smiřovat se s tím, že jsou „ti na okraji“.
Tokue si s sebou nese tíživou historii stigmat a nucené izolace v sanatoriu. Jejím příběhem je odloučenost lidí s Hansenovou nemocí, jinak známou jako lepra či malomocenství. A s předsudky, které přetrvaly i po zrušení zákonů.
Sentaró zas v sobě skrývá vinu, selhání chyby a existenci, která se mu jaksi vychýlila z cesty. Nakonec se k nim přidává Wakana, dívka bez pevného zázemí, jež má v sobě samotu, kterou ještě nedokáže popsat.
A tato zdánlivě nesourodá trojice nakonec utvoří křehké, ale velmi lidské společenství.
Zatímco kráčeli podél plotu, prohrábl Sentaró husté listy cesmíny konečky prstů. Píchalo to. Bolest dělala z tohoto místa ještě horší vězení, než byly zdi cely, kde byl sám zavřený. (str. 95)
Durian Sukegawa píše klidně a bez spěchu. Nesnaží se vyvolávat velké emoce, naopak ponechává prostor i pro nevyřčené věci. Krása příběhu se tak odehrává v maličkostech: v pomalém promíchávání fazolí, v pozorování sakur za oknem či v tichu, které se postupně mění v důvěru. Vedle toho autor pracuje s velkými a tíživými tématy (vina, osamění, stigma, náhled do života s leprou…), ale podává je bez zbytečného patosu. To nejdůležitější pak nechává mezi řádky.
A právě obyčejnost je tím, co román činí výjimečným. Ukazuje, že zásadní změny mnohdy probíhají uvnitř a nenápadně, kdy si mnohé uvědomíme až později. Zároveň však nic nezkrášluje. Jelikož to, co zpočátku působí jako laskavé vyprávění o vzniku podivného přátelství, se postupně noří do temnější roviny.
Tokue totiž moc dobře ví, že společenské postoje se nemění tak rychle jako zákony. A že někdy je největším proviněním pouhá existence. Přesto nezahořkla. Její klid a trpělivost se jeví jako protiváha k světu, jenž často odsuzuje příliš rychle, přísně a bez možnosti bránit se.
To bůh jí řekl, že bude celý život trpět.
Jak asi Tokue přemýšlela nad životem, když tohle pochopila? Jak si představovala svou budoucnost?
Tiše plačící dívka.
Sentaró se k ní nedokázal více přiblížit, a tak jen tiše odešel po lesní cestě. (str. 122)
Sladká fazolová pasta je ve svém jádru také o tom, jak složité může být někam patřit – ať už do společnosti, rodiny, nebo k sobě samému. Závěr je hořkosladký a jistě zabolí, není však přehnaně sentimentální.
Jedná se o komorní román, který ocení především čtenáři, již mají rádi pomalá vyprávění založená na prožitku, atmosféře a sílícím poutu a pochopení mezi postavami. Není to čtení pro ty, kdo hledají dramatické zvraty – je hlavně pro ty, kteří se chtějí na chvíli zastavit, zpomalit a uvědomit si, jak vzácná je přítomnost.
Sladká fazolová pasta
Durian Sukegawa
Nakladatelství: Kontrast (2025)
Překlad: Anna Cima
Žánr: japonská literatura
Počet stran: 192
Moje hodnocení: 82 %
Anotace:
Sladká fazolová pasta je okouzlující příběh o přátelství, lásce a samotě v současném Japonsku. Sentaró selhal. Má záznam v trestním rejstříku, příliš často sahá po alkoholu a jeho sen stát se spisovatelem se dávno rozplynul. Dny tráví v malém podniku, kde prodává dorajaki – japonské lívanečky plněné sladkou fazolovou pastou. Jeho život plyne monotónně, pouze kvetoucí sakury mu připomínají, jak ubíhá čas.
Vše se ale změní, když do jeho života vstoupí Tokue, stará žena s pokroucenými prsty a znepokojivou minulostí. Tokue připravuje tu nejlepší sladkou fazolovou pastu, jakou kdy Sentaró ochutnal, a začne jej do tajů svého umění zasvěcovat. Jak jejich přátelství rozkvétá, vynoří se společenské tlaky, kterým nelze čelit, a odhalí se Tokuino temné tajemství, které s sebou přinese zdrcující důsledky.
Sladká fazolová pasta je dojemný román o tíze minulosti a vykupující síle přátelství. Dílo Duriana Sukegawy svým krásným jazykem oslovuje čtenáře po celém světě.