Život hluboko pod hladinou
Souše se po dlouhých krvavých válkách stala takřka neobyvatelnou, přeživší tak museli sestoupit do temných hlubin Podmoří – světa obehnaného kupolí, obíhaného mechanickým sluncem s ozubenými koly a protkaného božstvím, vědou i magií.
Jenže ani rádoby pokojné, železnou rukou vedené bytí kdesi na mořském dně netrvá věčně – Podmořím se nesou zvěsti, že vládnoucí velemág Xandrius je těžce nemocný. A jak je nám dobře známo, mocichtivost je stará jako lidstvo samo…
V listoví šuměl vítr. Jako kdyby les šeptal. O voňavé zemině, větru a ptačích hnízdech v korunách. Stromy vzpomínaly na svět, jenž byl dávno ztracen.
První svazek dvoudílného románu Pláč němého boha začíná pozvolna, což ovšem neznamená, že by byl nudný – je tomu přesně naopak. Tereza „Temnářka“ Matoušková si totiž osvojila velice čtivý, místy mírně poetický styl psaní a um vyprávět s příjemnou, byť temnější ladností a notnou dávkou poutavosti. Mimoto oplývá mimořádně záviděníhodnou fantazií.
Podmoří je všechno, jen ne místem, kde byste chtěli žít. Sice tu technologický pokrok a věda kráčí ruku v ruce s kouzly, magickými experimenty i nekromancií, vědci a badatelé sousedí s čarodějkami, stromy souzní s vílami a pouštní děti spřádají vlastní plány… Ovšem rovněž vás tu čeká nehostinná krajina osvětlovaná stárnoucím, tu a tam skřípajícím kolosem, všudypřítomná špína a kouř z továren, šero a temná obloha s jizvou, intrikáni a zrádci na každém kroku… Barvitě popsaný a nadmíru zajímavý svět, který Temnářka vytvořila, je komplexní, funkční, originální a v lecčem známý zároveň. Vycítit lze letmou inspiraci steampunkem, o něco citelnější pak obdobím páry, tedy 19. stoletím, ačkoliv páru tu nahradila magie.
Dílo je doslova nadité všemožnými nadpřirozenými bytostmi, o pohádkovém čtení se však mluvit nedá. V popředí s hned několika hrdiny se autorka nevyhýbá tabuizovaným společenským tématům, jako je například znevažování žen, předsudky, duševní choroby, pokusy na lidech (zde na odpadlících), vysmívání se tělesně postiženým, znečišťování ovzduší, strach z jinakosti nebo pokřivené rodinné vztahy. To vše činí z Podmoří realističtější místo, do kterého je sice snadné se ponořit, ale plavat byste v něm nechtěli…
Jedna věc bylo pečovat o umírajícího otce, opatrovat jeho odkaz a chránit zájmy rodu. Druhá bojovat s hrozivým nepřítelem, který ji kdykoliv mohl srazit na kolena. Třetí… Vypořádat se s tím, že šlo o jednu a tutéž osobu.
Víc než na budování akcí nabušené fantasy se autorka v první části zaměřuje na poznávání jednotlivých hrdinů a postupné seznamování s jejich životy, minulostmi, dramaty, vnitřními pochody, pocity i motivy, což mírně zpomaluje dění, rovněž je však zajímavé jejich osudy rozplétat. Jednotlivé charaktery se možná vyznačují jistými archetypálními znaky, zároveň je ale nelze nazvat plochými či klišoidními. Naopak působí velmi lidsky a nejednoznačně, navíc se každý z nich musí potýkat s problémy, ať už v rámci společenské sféry, či v osobní rovině, které jsou nám blízké.
Nejvýrazněji vystupuje Denyela – dcera samotného velemága, čarodějka s duševní poruchou a „nutností“ dělat ze sebe hloupou, aby snad nebyla považována za hrozbu. Zpočátku se může jevit jako vcelku sympatická hrdinka, kterých napříč fantasy literaturou najdeme spoustu – nemá moc přívětivé rodinné vztahy, i přes vysoké postavení dokáže projevit soucit k sociálně slabším, bojuje s bolestnou minulostí apod. – nastalé události však začnou pomalu odkrývat její ne dvakrát ušlechtilý, sebestředností protkaný charakter.
Ani hrbáč Worlih, jedno z dětí pouště, to v životě neměl dvakrát jednoduché. Musel čelit posměchu kvůli svému tělesnému postižení, přesto se dokázal stát uznávaným vůdcem povstalců. Jeho sestra Revena mu to ale svým neurvalým chováním a urážením bohů příliš neusnadňuje…
Nevzhledný nekromant Toreus zas boří mýty o zlých temných černokněžnících ochočujících si smrt a mrtvoly. Jeho osobnost je na jednu stranu běsnivě znepokojivá, na tu druhou zábavná, taky tak trochu ADHD, a pojetí nekromancie v Toreově podání je neotřelé, umně postavené na základech zkoumání i magie. Jeho přátelství s tajemnou vílou Kajam pak vypadá skoro až nepatřičně.
Čas v mžiku přestal směřovat od minulosti k budoucnosti. Žádné sem a tam. pádil, ploužil se, běhal v kruzích a na okamžik ho zanechal ve vzduchoprázdnu.
Tereza Matoušková vedle fascinujícího prostředí a nečernobílých postav, které si snadno (ne)oblíbíte, rozehrála, byť pomalu se rozjíždějící, spletitou mocenskou hru plnou intrik, čar a doutnajícího nebezpečí. Na výraznější akci a jasnější směry jednotlivých dějových linek si sice budeme muset počkat do druhé části, přesto Pláč němého boha mohu jedině doporučit – jedná se o skutečně kvalitní kousek na poli (nejen) české fantastiky.
Ačkoliv z Podmoří vzešlo již několik příběhů, osobně jsem se s tímto univerzem setkala poprvé. A věřím, že nejsem – a nebudu – jediná, koho říše uzavřená ve vzduchové bublině na dně moře pohltila.
Za recenzní e-knihu a možnost navštívit dechberoucí Podmoří děkuji autorce Tereze Matouškové.
Pláč němého boha – 1. svazek
Tereza Matoušková
Vydavatelství: Laser-books (2023)
Žánr: fantasy
Počet stran: 416
Autorka obálky: Alena Kubíková
Anotace
Před dvěma tisíci let si velemág Xandrius podrobil národy a vybudoval světovou říši. Kouzla mu zajistila dlouhověkost a zdálo se, že bude panovat věčně. Teď se však šeptá, že se jeho čas krátí, a bez vlády pevné ruky začínají zemí zmítat nepokoje.
Velemágova dcera Denyela o otce obětavě pečuje. Musí strpět nejenom starcovy vrtochy, ale taky se vypořádat s intrikány u dvora, kteří se nemohou dočkat, až si utrhnou svůj díl moci.
Z odlehlých koutů říše zatím přicházejí podivné zprávy. Povstalci z pouště si do čela zvolili od narození chromého a zohyzděného Worliha. Věří, že mu znetvoření propůjčuje zvláštní sílu, která jim pomůže zvítězit. Mezitím v lesích daleko na severu zkropila kmeny stromů krev vílích žen. Na nebi se objevují podivné pukliny. Někteří dokonce tvrdí, že chrámy jsou prázdné, bohové mrtví a nebožtíci vstávají z hrobů.
Denyela zkazkám nevěří a snaží se v první řadě zachránit otcovo dědictví. Jenomže se brzy sama přesvědčí, že ne všechny neuvěřitelné příběhy jsou smyšlené.