Když cestovat znamená přežít
Na první pohled může Rochus působit jako poutavý cestopis, protože jeho hrdinové jsou neustále v pohybu – čtenář se s nimi vydává na fascinující cestu do Benátek, Dublinu, Brugg či až na australský kontinent.
Ale pozor, není to jen obyčejné toulání napříč kontinenty.
Pod povrchem tohoto zdánlivě nevinného cestování pulzuje syrové napětí thrilleru o nájemných zabijácích, kteří svou pravou tvář skrývají za maskou cestovní agentury či imagem travel influencerů. Zatímco pro okolí působí jako obyčejní turisté, jejich životy balancují na hraně zákona i smrti…
Lidi věří, že moře je hluché, že lány písku z jedné strany a nekonečná voda ze druhé uchrání jejich tajemství před vyzrazením.
Ale to se pletou. V moři je víc života, než by kdy byli ochotni uvěřit. (str. 189)
Román Rochus od Přemysla Krejčíka, čítající přes sedm set padesát stran, je jedním z nejzajímavějších literárních počinů, které jsem letos držela v ruce. Jeho neobyčejnost spočívá především v jedinečném propojení magického realismu, thrilleru a cestopisné prózy. Autor bravurně přechází mezi těmito žánry a vytváří mnohovrstevnaté dílo, které osciluje mezi realitou, lehkým fantastičnem a snovostí. Navíc jednotlivé kapitoly doprovází filmové hlášky, které dokonale ladí s děním a podtrhují jeho atmosféru.
Děj nás zavádí do let 2014 a 2019. Ocitáme se v kulisách vybraných historických památek, útulných restaurací i skrytých zákoutí, kde se odehrávají tajné schůzky, osudová rozhodnutí či klíčové momenty. Krejčík se jemně dotýká i nadpřirozena, které dávkuje s citem – a hranice mezi možným a nemožným se s každou další stránkou nenápadně stírají.
Kniha sleduje dva protagonisty. Prvním je nenápadný český mladík, který se připojuje k záhadné organizaci stojící mimo zákon. Jeho novým úkolem je stát se jakýmsi „profesionálním turistou“ – cestovat po světě, psát články na zdánlivě obyčejný cestovatelský blog a zároveň plnit riskantní úkoly. Druhým je mladá žena, jejíž vzhled připomíná americko-libanonskou pornoherečku. Po spáchání trestného činu přijme nabídku, jež ji stáhne do stejného stínu jako mladíka…
Oba dva jsou bezejmenní, což zvyšuje jejich tajemnost. Na rozdíl od jiných, jichž se vypravování dotkne, jsou jejich linky vyprávěné ich-formou – což čtenářům umožňuje vytvořit si k nim bližší vztah.
Vedle nich se objevuje celá škála vedlejších postav – od nájemných vrahů po mýtické figury, včetně samotného patrona proti moru, po němž je titul pojmenovaný. Přestože je účastníků mnoho, Krejčík zvládá jejich představení bravurně a zajišťuje, že každý z nich odehraje smysluplnou úlohu. Mnozí z nich čelí otázkám morálky a lidskosti: Je správné zabít někoho jen proto, že mi to bylo přikázáno?
Spojitost mezi smrtí cíle a mou osobou je nevysledovatelná. To je pro mě samotného nejpodstatnější. Od toho máme další týmy, aby zametly stopy. To ovšem není moje věc. Já přijedu, potloukám se po památkách, sbírám materiály pro svůj blog. A mezitím dělám skutečnou práci – sleduji cíl a jeho návyky. Kdy a kde je nejzranitelnější a podobně. (str. 249)
Milovníci popkultury jistě ocení četné odkazy na literaturu, hudbu, filmové klasiky a jiná umělecká díla, které jsou do textu vloženy s pozoruhodnou lehkostí. Tyto zmínky neslouží jen k obohacení a odlehčení děje, ale často přináší i hlubší významy nebo různé interpretační možnosti. Spisovatel tak nabízí nejen výtečný literární zážitek, ale i možnost rozšířit si kulturní obzory.
Klíčovou roli hraje také symbolika. Třeba již zmíněný svatý Rochus, jenž se zde objevuje nejen jako mýtus, ale také jako ztělesnění ochrany a utrpení, mimo jiné odkazuje k morálním dilematům protagonistů. Další silné symboly nacházíme například ve zvířatech, jako jsou kočky nebo motýli, či v prostředí – opuštěná zátiší (nejen) evropských měst nebo divoké pustiny jako by odrážela samotu, prázdnotu a vnitřní rozervanost postav, což vyprávění dodává hlubší emoční rozměr.
Příběh též vyniká intenzivní, pozvolně budovanou atmosférou, akčností a postupnou gradací – zdánlivě běžné mise se rychle mění v dramatické situace ohrožující život. Dynamické pasáže střídají introspektivní momenty, což vytváří vyvážený rytmus. Samotné tempo je sice pozvolnější, ale díky autorovu umu udržet čtenáře v napětí působí neuvěřitelně pohlcujícím dojmem.
Přemysl Krejčík brilantně kombinuje prvky vysoké literatury s žánrovou fikcí. Jeho jazyk je hravý, bohatý, místy až „freestylový“ – přeskakuje mezi vypravěči, časy i vyprávěcími styly a formami, aniž by narušil celkovou soudržnost díla. Popisy míst jsou živé a autentické, což podtrhuje osobní zkušenost s navštívenými lokacemi. Cestování zde zastává funkci nejen kulisy, ale i prostředku k objevování tajemství, historie a neznámých koutů až surrealistického světa.
Dumb ways to die, so many dumb ways to die!
Dumb ways to die, so many dumb ways to die! (str. 564)
Nejen promyšlený popkulturní koktejl činí z Rochuse atraktivní, moderní a přístupné čtení pro široké čtenářské spektrum. Přemysl Krejčík vytvořil fascinující opus, který je stejně zábavný a akční jako intelektuálně náročný. Rochus baví, provokuje k zamyšlení a otevírá prostor pro osobní interpretace. Ať už vás zaujmou etická dilemata, hlubší symbolika či skrytý význam každodenního života, toto dílo rozhodně nabízí nezapomenutelný literární zážitek.
Za recenzní knihu děkuji autorovi Přemyslovi Krejčíkovi.
Rochus
Přemysl Krejčík
Vydavatelství: Laser (2024)
Žánr: cestopis, thriller, magický realismus, postmoderna
Počet stran: 752
Moje hodnocení: 100 %
Anotace:
Měli jste na dovolené pocit, že vás někdo sleduje? Možná jste právě unikli jednomu z nás. Nenápadný muž letí z Budapešti do Pekingu přidat se k firmě stojící mimo zákony. Mladá žena dostává nečekanou nabídku poté, co na jihu Itálie spáchá zločin. K tomu se kolem dějí opravdu zvláštní věci: Lidem narůstají křídla i ploutve, sny vstupují do reality a ani kočky nejsou, čím se zdají být. Strhující román o „profesionálních turistech“ v sobě mísí městskou fantasy, magický realismus, bedekr i akční thriller.