RECENZE: Vazač vzpomínek (B. Collins)

Vazač vzpomínek od anglické spisovatelky Bridget Collins nabízí historickou alternativu okořeněnou o špetku fantastična. Knihy zde nefungují jako v jiných příbězích – vazači do nich svazují vzpomínky, kterých se lidé chtějí zbavit. Autorka tak nabízí originální pojetí knižního světa; pokud chcete na něco zapomenout nebo vymazat ze svého života, vazači vám pomohou. Ovšem není to zadarmo – musíte odevzdat svůj souhlas a také počítat s tím, že už nebudete jako dřív.

Vedle zajímavé myšlenky vázání nechtěných vzpomínek a lehce pochmurné atmosféry obestírající historií dýchající svět, v němž je poslání, jež hlavní hrdina vykonává, lidmi zatracené, je Vazač vzpomínek obohacen též o oblíbený motiv zakázané lásky. V dnešní době už to není nic překvapujícího, ovšem zde stále existují předsudky.

Autorčin styl vyprávění je více než čtivý. Objevují se sice místa, kde by neuškodilo zkrácení, ale práce s jazykem a vnitřními rozpory hlavních hrdinů vše vynahradí. Střídají se dva pohledy – Emmetta, posléze Luciena, kniha je psána v ich-formě. Nabízí se nám tak pohled na dvě odlišné povahy. Zatímco Emmett je chudý a spíše tichý, ovšem zároveň vcelku vzpurný, Lucien oplývá notnou dávkou arogance vyšší třídy. Ačkoliv byly jejich charaktery načrtnuty spíše povrchově, společně fungovaly poměrně dobře.

Vztah Emmetta a Luciena, potírající třídní odlišnosti, poukazuje na smutný fakt, že v minulosti nebyla homosexualita tolerována. Kvůli svým vroucím citům jsou násilím donuceni tyto „nekalé“ vzpomínky svázat a zapomenout na ně. Čtenáři se tak naskytuje nový pohled, jak si dva zdánlivě cizí chlapci k sobě nachází cestu – netušící, že spolu mají společného mnohem víc. Jejich zapovězená láska, která je podána s takovou mírou a jemností, že by v nevšedním příběhu nemusela urazit ani obvyklé nečtenáře tohoto druhu romance, pomáhala dotvářet „předsudkovou“ atmosféru.

Co se týká ostatních postav, jichž není mnoho, například u Emmettovy učitelky není úplně pochopitelné, proč s jeho výukou knihvazačství tak otálela. Rozuměla jsem, že své poslání považuje za velmi výjimečné, ale vzhledem k tomu, že Emmett byl jejím jediným žákem, určitě by si zasloužil vědět o svém novém povolání víc – a stejně tak čtenář. Vedle ní existuje i „mírnější“ záporák – sem tam se mihne, dokonce je i v některých situacích důležitý, nicméně mu není dána taková váha, jakou by si zasloužil.

Výrazněji negativním prvkem Vazače vzpomínek je minimum akce a nedostatečné zapojení zajímavého motivu. Gradace je velmi pomalá, napětí dávkováno spíše po špetkách. První část knihy navíc slibuje malebný svět knihvazačů a jejich zákazníků, posléze je však všechno pohlceno onou zakázanou láskou a hledáním ztraceného kusu sebe samotného. Jako oddechové čtení to sice funguje skvěle – ovšem vytrácí se tím potenciál neotřelé myšlenky o knihvazačství.

I navzdory pomalému budování příběhu s minimem napínavých scén se Vazač vzpomínek četl překvapivě dobře. Příjemné, zároveň poměrně melancholické čtení o bolesti, předsudcích či spříznění duší.