ROZHOVOR: Nikol Wolfová

1) Na začátek bych se, Nikol, ráda zaměřila na Vaše knihy. V uplynulých letech Vám vyšly dva díly fantasy s názvem Ti předurčení. Oba jsem přečetla a musím říct, že mě zcela uchvátily, ať už díky souboji pohanského a křesťanského náboženství, nebo pro kouzelné propojení lidského a magického světa – co Vám při psaní bylo největší inspirací? Pamatujete si, jak a kdy začali Ti předurčení vznikat?

Děkuji, Jani, za krásný úvod o Předurčených. Prvotní inspirací pro celý příběh byla pohádka „Jak Vánoce málem byly na blátě“ z cyklu Vánoční pohádky od Zbyňka Malinského (1983, Albatros). Jako malé jsme se sestrou měly tuhle kazetu a jela pořád dokola.

Časem a dospíváním jsem ale celý příběh vytěsnila, a tak vlastně za Předurčené vděčím právě své sestře. Ta mi věnovala po mém návratu z Irska LP desku právě s Vánočními pohádkami. Seděly jsme u ní v obýváku na zemi, pily víno a nostalgicky poslouchaly naše dětství. Když přišla na řadu výše zmíněná pohádka, kterou namluvil pan Nárožný, začala se mi v hlavě vykreslovat jedna scéna za druhou. Poté nastoupily notes, tužka a hodiny vymýšlení a stavění základů mého světa.

2) Příběhem nás kromě různých lidských postav provází i tzv. „pochodně“. Představila byste nám je? Kým jsou, jaké je jejich poslání a jak jste na ně vlastně přišla?

Pochodně jsou čtvero ročních období, jsou pravidelnost, jistota – a to vše dohromady tvoří život. Inspirace je z pohádky, kde je jako první personifikoval právě Zbyněk Malinský. Mně se ta myšlenka ohromně zalíbila. Ono ostatně na české pohádkové scéně je takových personifikací více – Slunečník, Větrník, Měsíčník, Večernice a jiné. To jsem ale odbočila.

V pohádce se mi líbila hlavní myšlenka, že oni čtyři nikdy nemohou být spolu ani na Vánoce. To je první stavební kámen mých Pochodní – všichni čtyři by nikdy neměli být pohromadě, protože svět tam venku by bez nich nefungoval. Jeden z nich musí být v danou dobu venku a sloužit. Pocházejí z lidí a jednou za tisíc let (blíže neurčeno) ten nejstarší z nich během své poslední služby splyne s přírodou a místo něj nastoupí nová Pochodeň. Za novým výběrem vždy stojí Stvořitel.

3) Čím vás vlastně přelom křesťanství a pohanství tak uchvátil, že jste se rozhodla z tohoto období napsat knihu? Použila jste v knize nějaké skutečné reálie z této doby, ať už se jedná o prostředí, události aj. – jaké?

Když jsem vymýšlela celý svět a místo a čas, kam ho ukotvím, přišlo mi, že pohanství jako takové mu bude slušet nejvíc. Pohanství (přírodní náboženství), ač mi k příběhu sedělo nejvíc, nemohlo zůstat samo. Potřebovala jsem také, aby doba, ve které příběh bude žít, měla už obyvatelstvo pevně ukotvené na svých místech, aby byla do určité míry rozvinutá infrastruktura v jednotlivých zemích/královstvích, a tak mi z toho vyplynul přelom 10. a 11. století.

Příběh by nefungoval, kdybych ho zasadila například do 5. století, kdy lidé hodně migrovali, moc se neusazovali, kmeny nebo celá opida se navzájem bez milosti vraždili. Pak už by mi zbylo jen vymyslet celý nový svět. Mně se ten náš ale neskutečně líbí a zasadit do něj lehké nadpřirozeno mě neskutečně bavilo a baví dál.

O opravdovost se snažím. Hodně trpím, když mi někde něco unikne a objevím to až zpětně už v knize. Snažím se z toho poučit a doufám, že to čtenář přehlédne nebo bude shovívavý. Svět v Barevném údolí je zcela vymýšlený, tam jsou vládci Pochodně a bude to tam vždy vypadat tak, jak budou chtít oni, tedy já. Co se týče reálné linky v osadách, vesnicích – tam jsem se snažila čerpat z odborné literatury. Vysvětlím blíže: nikde v příběhu není psáno, že se jedná o rok 928 nebo 1020, ale já vím, kde cca příběh začíná a podle toho se snažím přizpůsobovat vybavení, možnosti a znalosti lidí. Proto třeba nemají skleněná okna, ohniště mají uprostřed svých obydlí, velký společný oheň někde v centru vesnice. Jsou to drobnosti, ale myslím si, že ty právě dělají celý příběh.

Co se týče mentality lidí, tam to bylo těžší. Lidé, kteří vyznávali přírodní božstva, si své znalosti předávali ústně, nedochovaly se téměř žádné písemné prameny o jejich způsobu žití, oslav, práce atd. S nástupem křesťanství se začalo rozmáhat vzdělání a s ním i psaní. Něco málo tedy máme, ale ve většině případů se jedná o velmi subjektivní pohledy křesťansky smýšlejících lidí na lidi vyznávající přírodní a pro ně neakceptovatelné kulty (dryády, víly, přírodu jako takovou). Dává to sice určité možnosti vytvořit si celé to společenství podle svého, ale když se chci držet věrohodnosti, bylo by mi občas milejší mít kam sáhnout.

Super obrázek jsem si ale vytvořila po přečtení knih Mytologie Slovanů od Aleksandera Gieysztora (2020, Argo), Po stopách keltů v Čechách od Vladimíra Mátla (2016, XYZ), Magie ve středověku od Richarda Kieckhefera (2005, Argo) a Jídlo a pití v pravěku a ve středověku od Magdaleny Beranové (2011, Academia). I když to jsou knihy, které neodpovídají na mé otázky, říkají toho hodně o možném způsobu žití pohanských národů v různých náhledech. Z toho jsem si pak poskládala to, co je nynějším výsledkem, a nemám pocit, že bych si to vycucala z prstu.

4) U Těch předurčených mě napadá hned několik dalších otázek, které se netýkají příběhu jako takového, ale na něž by mě zajímala odpověď (a určitě nebudu jediná 😊). Ta první je ohledně obálky – dnes jsou moderní zejména s různými motivy důležitými pro příběh nebo rovnou s hlavními hrdiny. Proč jste se rozhodla pro abstraktní, barevné a na první pohled jednoduché provedení?

😀 Tentokrát stručná odpověď. Já bytostně nenávidím obálky, kde je hlavní hrdina v obranné/útočné pozici a proti němu se řítí drak/stryga/nepřátelské vojsko. Všechny obálky se dělají do tmavých barev a hrdina/hrdinka jsou vyobrazení smutní/pomstychtiví/lační/vítězoslavní. Mně už to přijde jako klišé. Fantasy je pro mě o různorodosti, barevnosti, kráse, představivosti. A to v mé hlavě není rozhodně nic tmavého, ponurého, smutného nebo teskného. Je to barevné, plné života a naděje.

U Předurčených je navíc barevné provedení obálky ukazatel příběhu, který knížka nese.

5) Dále mě zajímá délka jednotlivých dílů. Na dnešní poměry jsou celkem krátké – má to nějaký důvod?

Má. Díly jsou krátké, protože jsem se po dlouhých úvahách rozhodla pro samonáklad. Nebyla jsem si jistá, jestli se Předurčení budou líbit a vydat celou bichli bych prostě finančně neutáhla. Rozhodla jsem se proto ji vydávat po částech (méně nákladné pro daný okamžik) a vydělat první částí na druhou část atd. Pokud by o příběh nebyl zájem, prokaučovala bych jen ten prvotní náklad, což by asi zamrzelo, ale rozhodně by mě to nezničilo finančně – a s tím se váže i ta psychická rovina.

6) K tomu samonákladu, protože je čím dál tím oblíbenější – existuje ještě nějaký důvod, proč jste se pro něj rozhodla? Věřím, že Těch předurčených by se nějaký nakladatel určitě ujal…

Máte pravdu, Jani, ujal by se. Možná jsem to měla udělat a Předurčení by se dostali k více lidem, vyšli by najednou jako ta tlustá „pořádná“ fantasy a měla bych klid. Jednou za rok bych dostala vyplacení, o nic bych se nemusela starat. Jenže když jsem viděla podmínky, procenta, mé povinnosti a povinnosti nakladatele, nějak mi to nesedlo. Nechtěla jsem to tak, necítila jsem to tak. Vydala jsem se tedy svou cestou, ač je náročnější, delší, víc se musím učit, za chyby a nedostatky zodpovídám jenom já, nemám nikoho třetího, na koho bych mohla svalit chyby a nesrovnalosti. Baví mě to, dává mi to nepopsatelnou víru v sebe sama. Je to těžké, ale zároveň krásné.

7) Rovnou na pojem nakladatel/nakladatelství navážu i v této otázce – jste zakladatelkou českého a vlastně relativně čerstvého nakladatelství BRK. Co Vás k jeho založení vedlo? A jaká je Vaše vize do budoucna?

Prvotní asi byla touha proniknout hlouběji do světa knih. Později se k tomu začaly nabalovat různé impulsy zvenčí. Přemýšlela jsem o tom dlouho, hledala způsoby jak to správně uchopit i kvůli Předurčeným, protože založení firmy není zadarmo, mít nějaké plány, jak o sobě dát vědět, co nabídnout. Otázek bylo v hlavě spousta. Pak přišla první vlna pandemie a já si řekla, že to prostě teď musím udělat. Přišel nápad se sborníkem a už jsem to v hlavě nedokázala zastavit. Být odrazové nakladatelství pro české autory, to bylo to, co mi dávalo smysl a tak jsme to rozjeli.

Chceme pořádat soutěž O první Brk, aby si začínající autoři mohli rozšiřovat své portfolio a měli větší šanci u velkých nakladatelství. Chceme dávat možnost autorům, kterým nevadí náš minimalismus, a přesto u nás chtějí vydávat.

Další plány do budoucnosti? To je těžké, první rok jsme vydali jednu knihu. Druhý rok taky, tenhle rok nás čekají tři až čtyři. To je pro nás momentálně maximum, víc nezvládneme z finančních i časových důvodů. Určitě si chceme ale udržet tohle minimum, časem se stabilizovat, a pokud to možnosti dovolí, nabídnout víc.

8) Kromě Vašich Předurčených na webových stránkách BRKu nabízíte i skvělé sborníky adventních povídek, v nichž vyšly povídky českých autorů účastnících se v literárních soutěžích, které jste v uplynulých dvou letech pořádali. Jaká vlastně byla účast, pokud to není tajné? A čekali jste ji takovou vzhledem k tomu, že jste s nakladatelstvím začínali?

První rok to, myslím, bylo kolem 120 povídek, což pro nás bylo obrovské číslo. Moc jsme to nezvládali kapacitně ani časově. Já jsem byla tou dobou na hlavní pracovní poměr, což znamenalo třeba i vstávání v šest ráno a návrat často i po deváté večer. Co pro nás bylo ale větší překvapením, že velká část ze zaslaných povídek byla opravdu podprůměr, a to ani ne tolik z hlediska nápadů, jako ze způsobů zpracování a ohromného množství chyb. Autoři se v průvodních mailech prezentovali jako zkušení spisovatelé a to, co vyplodili, bylo často na rozdrásaní mozkových buněk. Někteří se dokázali pohádat o dokonalost svého díla a zpětnou vazbu nesli velmi těžce. Pak samozřejmě byli tací, kteří byli super skvělí a další rok se k nám vrátili a třeba i uspěli.

Po prvním roce a takové zkušenosti jsme se rozhodli nedělat skoro žádnou reklamu, jen jsme soutěž vyhlásili a nechali ji žít. Přišlo kolem 80 povídek a konečně jsme si zachrochtali blahem. Promyšlená díla, většina i dobře zpracovaná s minimem chyb. Byla to pro nás o tisíc procent milejší práce a mně se i zpětná vazba zpracovávala lépe. Tedy, ještě zpracovává, protože jsem byla ze zdravotních důvodů v rodině v loňském roce na dva měsíce vyřazená z provozu BRKu a letos celý leden. Teď doháním, co se dá 😊.

9) Myslíte si, že jsou literární soutěže pro začínající autory, kteří by jednou rádi vydali svou knihu, dobrým startem? Co jim takové soutěže mohou dát?

Rozhodně ano, ano, ano. Za prvé se vypíšou, za druhé dostanou zpětnou vazbu, za třetí si zkusí trpělivost (čekání na výsledky, zpětnou vazbu), zakusí první kritiku. Základem je psát, psát, psát a číst, číst, číst. Pokud se i poštěstí a povídka se umístí, je to hned o jiném čtení nakladatele v průvodním dopise. Redaktor se může podívat na onu povídku (web, kniha) a udělá si obrázek o autorovi nejen ze zaslaného díla.

10) Z pohledu autora: co je podle Vás nejdůležitější na celém průběhu psaní? Vytrvalost, píle, nevzdávat se… nebo něco úplně jiného?

Osobní motivace a tu má každý z nás jinou. To, pro co jsme začali knihu psát, tak pro to bychom ji měli chtít i dokončit. Pokud je motivace dostatečně silná, tak už jen píle a vytrvalost. Určitě jsou někteří autoři, kterým to jde „samo“, napíší denně 1 000 slov a při revizích škrtnou jedno, ale to není podle mě ta vypovídající část. Nebát se psát, nebát se škrtat, nebát se odmítnutí.

11) A z pohledu nakladatele: čemu by se měli autoři snažící se nabídnout své dílo vyvarovat? A čemu naopak věnovat pozornost? Existuje nějaká univerzální rada, jak úspěšně oslovit nakladatele?

Nebýt povrchní, všeznalý borec, který přece ví. Takových nám chodí opravdu hodně a všechny e-maily i rukopisy jsou jako přes kopírák. Jsem dobrej/dobrá, co mi dáte vy. Chyby v průvodním e-mailu, rukopis jako od žáka prvního stupně základní školy.

Doporučuji trochu pokory, hodně sebereflexe, ochotu kompromisu a odvahu. Pokud je dílo dobré nebo na dobré cestě, žádný redaktor Vám dveře nezavře, i když v tu chvíli se dílo nehodí do edičního plánu.