ROZHOVOR: Simona Michálková

1) V roce 2020 ti vyšla románová prvotina Pekelný plášť. Já ji samozřejmě četla a doporučovala na potkání, protože ten příběh je jedním slovem kouzelný. Jaká je knížka z tvého pohledu? Jak bys ji popsala, aby oslovila co nejvíce čtenářů?

Věřím, že Pekelný plášť by se mohl líbit každému, kdo má rád pohádky, ať už je mu třeba dvanáct, dvacet nebo i více let. V každém z nás se uchovalo dítě se smyslem pro dobrodružství, kouzla a lásku, která překoná všechny překážky a zdolá náročné zkoušky.

Tím nechci říct, že Pekelný plášť je určen přímo malým dětem. Spíše ho doporučuji těm, kdo se do dětství občas rádi vrací, ale zároveň jim nevadí udělat si z klasických pohádek tak trochu srandu, užít si i trochu dospělejších situací a napínavých momentů. Mně například táhne na třicet, ale pořád koukám znovu a znovu na Shreka. Je to dobrej zlobr. 🙂

Zatímco pro typickou pohádku je obvyklé černobílé vidění světa a rozdělení postav na dobré a zlé, v Pekelném plášti tomu tak není. Dobrý člověk se může dopustit hrozných věcí. Někdo, kdo lidem ubližoval, se naopak může polepšit. Můj příběh tedy nelze označit přímo za pohádku. Já o něm ráda mluvím jako o „dobrodružném pohádkovém románu pro mládež“.

2) Jednou z největších inspirací ti určitě byly naše pohádky. V Pekelném plášti nechybí čerti, mluvící kůň nebo kouzelná bambitka… Co dalšího tě při psaní inspirovalo?

Ano, pohádky to byly stoprocentně, ne snad pouze proto, že se na ně ráda dívám v televizi – což dívám. 🙂 Ale také proto, že jsem k nim mohla více přičuchnout během vysokoškolského studia. Inspirovala mě slovanská mytologie jako taková. Určitě mě poznamenaly i mé oblíbené dobrodružné filmy, např. Piráti z Karibiku. Nějak jsem si nedokázala odpustit exotické prostředí moře a pirátských lodí, připadalo mi to velmi nevšední a originální v kombinaci s vyloženě českým pohádkovým prostředím, jako je peklo plné čertů.

Nejen u Pekelného pláště, ale při psaní prakticky čehokoli, mě pak velmi inspirují nejrůznější písničky a skladby. Zavřu oči, ponořím se do melodie a scény z příběhů už mi běží před očima jako film.

3) Kdy a jak začal Pekelný plášť vznikat, pamatuješ si jeho začátky? Jak dlouho pak trvalo, než jsi ho dopsala do takové verze, kterou jsi byla ochotná nabídnout nakladatelství?

Páni, to už bude tak pět nebo šest let, co jsem začala se psaním Pekelného pláště. Je hrozné, jak ten čas letí. První verze byla velmi popisná a o několik desítek stran delší než finální. Bohužel mám nemilý zlozvyk všechno podrobně a složitě rozepisovat, než si konečně uvědomím, že by to chtělo zkrátit a zjednodušit.

Plášť jsem si po sobě přečetla asi dvakrát, průběžně ho upravovala a pak nabídla prvnímu nakladateli, který mě upozornil právě na to, že příběh není špatný, ale je „psán moc popisným stylem“. Poté jsem ho na čas odložila, abych získala odstup a snad i novou energii k dalšímu přepisování. Naštěstí jsem ale měla dvě skvělé beta čtenářky, které mi vždycky dokázaly poradit, když jsem si s nějakou scénou nevěděla rady. Znovu jsem rukopis prošla a upravila a zkusila nabídnout jinému nakladatelství, které projevilo zájem.

Pokud jde o to, jak vznikal samotný příběh, začala jsem tím, že jsem hledala pokud možno méně obvyklou hlavní postavu. Napadl mě princ, který by byl ale neviditelný. Teprve později k němu přibyla princezna, respektive mladá královna, a ty, jak víme, bývají obvykle zakleté. Ale zase jsem chtěla přijít s něčím neobyčejným, a tak jsem stvořila „umělou“ dívku. A nenapadl mě žádný zajímavější předmět, s jehož pomocí by se mohla zrodit, než rakev. 😀

V pohádce nesmí chybět ani nepřítel, ten, kdo klade překážky do cesty hrdinům, a to bývá často zlý černokněžník. Tak přišel na řadu Delius, ale zase jsem nechtěla psát klasickou pohádku, kde by byl černokněžník jenom nutně zlý prostě proto, že to tak bývá.

Dále jsem si řekla, že skupinu by měl doplnit mluvící kůň – obvyklý pohádkový pomocník, jen v tomto případě neobvykle tvrdohlavý a ironický. Teprve když jsem měla tuhle základní partu, začala jsem bez předchozích osnov a důkladného promýšlení rozvíjet příběh, zkrátka podle toho, co mi inspirace přinesla pod nos.

4) Je něco, cos do příběhu vložila sama ze sebe? Myslím třeba nějaký zážitek, charakterový rys některé z postav apod.?

Pokud jde o skutečné prožitky, tak v Pekelném plášti zřejmě ani ne. Ten spíše zachycuje dobrodružství, která bych prožít chtěla a o nichž mohu jen snít. Ve skutečnosti jsem klidný uzavřený typ, co dává přednost válení u televize před tandemovým seskokem padákem. Ale když píšu, mohu aspoň na chvíli předstírat, že si troufnu na všechny ty věci, do kterých se vrhli mí hrdinové. Možná mi to jednou také vlije více odvahy do žil.

V případě tohoto konkrétního příběhu jsem do postav určitě, ať už záměrně nebo nevědomky, vložila nějaké své povahové rysy. Myslím, že tomu se tak úplně nelze vyhnout. Člověk prostě řeší nastalé situace tak, jak to jemu osobně připadá nejpřirozenější a nejvěrohodnější. Wen dokáže být otravná, paličatá a náladová. Prosím čtenáře, aby to nedávali za vinu jí, ale mně, protože já jsem taky taková. Navzdory svému věku je Wen někdy i hodně dětinská, nechová se rozumně a přiměřeně svému postavení. To má jednak svůj důvod v tom, že se zrodila už jako dospělá, nemohla si tedy projít skutečným dětstvím. Ale je to tak i proto, že já sama jsem dospělé dítě. 🙂

Myslím, že mám docela i smysl pro humor a sarkasmus, což jsem se snažila odrazit hlavně na postavě Carmina. Někdy umím jen těžko odpouštět, a když mám někoho nešťastně ráda, drží se mě to dlouhé roky. V tom mám blízko k Deliovi.

Ještě bych ráda dodala, že co se týče opravdových zážitků z mého všedního života, tak ty by čtenář mohl najít spíše v mém připravovaném „humorném YA románu z Moravy“, jenž prozatím nese pracovní název Bez duše. Jeho děj se odehrává ve skutečném světě, vlastně přímo v místě mého bydliště. Jsou tam popsána skutečná místa, kam ráda chodívám, a některé postavy jsou inspirované reálnými lidmi. Je to přitom vlastně opět romantický příběh pro mládež ovlivněný mou láskou k pohádkám, kde hlavní roli hrají tentokrát vodníci. Kniha by měla vyjít v roce 2023, ale bližší informace zatím nemohu poskytnout.

5) Když už jsme u těch postav – která je ti nejmilejší a která nejméně? Proč?

Nejmilejší a nejbližší je mi čaroděj Delius. Připadalo mi, že když jsem nějakou situaci popisovala z jeho úhlu pohledu, mohla jsem být tak nějak nejupřímnější. Nemusela jsem hledět na to, co je správné a co špatné, ale jenom na to, co – abych tak řekla – oba cítíme. Myslím, že jsem se do něj mohla nejlépe vžít. Je nejlidštější.

Nejméně oblíbenou postavu ve vlastním příběhu asi ani nemám. Užívala jsem si osudy, činy a hlášky každé z nich, každá se mi zdá něčím jedinečná a zajímavá, každá je zkrátka můj milášššek. 😀

6) Na Databázi knih je Pekelný plášť zařazen mezi literaturu pro děti a mládež, všimla jsem si taky štítku „fantasy pro děti“. Myslíš si, že je správné zařazení? Jistě, pohádkových motivů tam máš hned několik, přesto se tam vyskytuje notná dávka akce. Osobně bych to dala spíš pod Young adult… Jaký je tvůj vztah k této literatuře z pohledu čtenáře?

Označení „fantasy pro děti“ určitě není správné a na některých e-shopech jsem se na to už snažila upozornit. Jednou jsem tu knihu dokonce našla zařazenou mezi thrillery, což je také úplně mimo, navíc se jménem jiné autorky. 🙂

Původně jsem Pekelný plášť psala se záměrem stvořit „YA romanci s pohádkovými prvky“. Chtěla jsem jakési české fantasy pro čtenáře mezi 15 a 20 lety, ale místo elfů a trpaslíků jsem tam chtěla mít pohádkové čerty a černokněžníky a hlavně hodně humoru. Temných a drsných fantasy příběhů máme spoustu, já si přála něco lehčího, milého, ale zároveň akčního a veselého. Snad kvůli té pohádkové atmosféře mnozí usuzují, že bude lepší nižší věkové doporučení, ale stále bych to viděla spíše od 12 let výš. Určitě to není vhodné pro děti.

Na druhou stranu to četla spousta dospělých, kteří reagovali nadšeně, a to včetně mužů, takže ačkoli je to primárně o lásce, nemusí to být nutně jen pro dívky. Nakladatelství Bookmedia, jež knihu vydalo, ji označuje za „pohádkovou YA“. Toho bych se držela.

7) Jaký to byl pocit držet svou první knížku v ruce?

Nejlepší bylo otevřít krabici plnou autorských výtisků. Vidět je přímo před sebou, naskládané na hromádce a jen čekající na to, až je rozdám rodinným příslušníkům a přátelům, to byl dobrý pocit zadostiučinění. Po všech těch letech snahy jsem konečně mohla přijít a říct, hele, tady máš ode mě mou první knihu. Vzpomínám si, jak jsem jeden výtisk nesla své paní učitelce češtiny ze základní školy, která mě při psaní vždycky podporovala. Cítila jsem velkou hrdost, radost i vzrušení. Držet svou knihu v ruce, dát si ji na poličku a kochat se, to je tak nějak uklidňující. Můžu si říct, že jsem si splnila sen, a konečně vydechnout. Vlastně ne – musím k ní přidat nějaké kamarády, aby tam nebyla tak sama. Už se na tom pracuje…

8) Proč vlastně píšeš – co ti to přináší? A chystáš se vydat ještě nějakou knihu?

Slyšela jsem názory, že autor by měl psát hlavně pro čtenáře a s ohledem na ně, ale abych řekla pravdu, já píšu vždycky primárně pro sebe o tom, co mě zajímá, a proto, že mě to baví. Je tak nějak vzrušující přenést představy ze své hlavy do psaných slov, učinit je skutečnými. Samozřejmě mě těší, když to pak mohu dát někomu přečíst a tomu někomu se to líbí. Ideálně mi poradí, co zlepšit, co přidat nebo naopak smazat. Cením si hlavně upozornění na to, když jsou nějaká souvětí zbytečně dlouhá a složitá. Někdy se nechám unést a příliš se „rozkecám“. 🙂

Ano, jak už jsem zmínila, chystám k vydání vtipnou pohádkovou romanci z Moravy, kde se jako hlavní postavy objevují vodníci. Půjde-li všechno hladce, knížka by mohla vyjít začátkem příštího roku.

9) Co si myslíš, že je nejtěžší na propagaci knížky? Obzvlášť u začínajícího, pro většinu čtenářů neznámého autora – máš nějaké rady, jak na to?

Upřímně myslím, že jsem na správnou cestu ještě sama nepřišla. Je to tím těžší v době, kdy se vydávání knih moc nedaří, kdy autor ani nemůže uspořádat nějaké zajímavé akce ku prospěchu knihy (hledání kešek, autogramiády apod.). Knihu se dnes snaží vydat kdekdo, takže i konkurence je veliká a každý se pokouší na sebe nějakým způsobem upozornit prostřednictvím sociálních sítí. Hlavní asi je nenechat se odradit případným počátečním neúspěchem, především pak nepsat jen proto, abyste vydali a prodávali knihy ve velkém. Za sebe říkám, že člověk by měl psát pro radost, a když se trápí kvůli nepříliš úspěšné propagaci, jen mu to ubírá chuť do dalšího psaní a nadšení ze samotné knihy.

10) Mimo jiné poprosím o pár rad pro začínající autory, ohledně psaní z tvého pohledu: Jak často by měli psát?

Jak moc je důležitá příprava před samotným psaním – osnova, rejstřík postav, mapa apod.? A kolika revizemi by měl rukopis projít před zasláním do nakladatelství?

Tohle všechno je velmi individuální. Já jsem například schopná přemýšlet jen v dopoledních hodinách, mezi cca osmou a jedenáctou hodinou, pak už se mi do ničeho nechce. Ale ještě na střední škole jsem psávala hlavně v noci, byla jsem vzhůru klidně do dvou do rána a zuřivě jsem psala. Někomu to vyhovuje takhle, jinému jinak, na to si každý musí přijít sám. Osobně se do psaní nenutím, když na něj nemám správnou náladu.

Ale na druhou stranu je dobré držet si příběh a všechny okolnosti neustále svěží v paměti, obzvlášť pokud se autor rozhodne pro něco komplikovaného a spletitého. Kdybych já něco takového odložila třeba na týden a pak se k tomu vrátila, už bych byla trochu zmatená, kde jsem vlastně skončila a co jsem to chtěla napsat. Stává se mi to často, ne že ne, proto si třeba naznačím pár poznámkami, co by v další části mohlo být. Obvykle si vypisuji veškeré nápady a bezprostřední myšlenky hned pod samotný text, do stejného dokumentu, abych k tomu mohla kdykoli jenom sjet a hned to mít na očích.

Mnozí autoři si tvoří pečivé osnovy a důkladně plánují, jak budou postupovat. To já nedělám. Sice ano, nějaké ty dobré nápady a postřehy si značím, jak říkám, ale jinak si nechávám zcela volný prostor na bezprostřední inspiraci. Řekněme, že nechávám postavy, aby si to řídily samy. Dělají si, co chtějí, většinou pro mě něco zcela nečekaného, a to mě baví. Často se dostanu někam, kde jsem vůbec netušila, že skončím, a to příběh nádherně oživuje.

Kolika revizemi by měl příběh projít a jak moc důležitá je celková příprava, to je opět individuální. Záleží na zvoleném žánru, tématu… Já například pro svůj pohádkový román sháněla informace o tom, jak dlouho asi vydrží chodit kůň, který byl léta zavřený ve stáji. Anebo jak dlouho může kůň přežít, když utrpí střelný zásah do břicha. Řešit něco takového je přinejmenším bizarní, ale pokud to chcete mít co nejvěrohodnější, je třeba se tím zabývat.

Když někdo píše historický román, má to samozřejmě mnohem těžší. Když píšete o příhodách z vlastního života, jste na tom asi nejlépe, protože přesně víte, kde co je, kdy se co událo, kdo u toho byl apod. Určitě je dobré příběh po dopsání ještě minimálně jednou celý vlastnoručně projít, zkontrolovat, upravit. Pak si najít spolehlivého a zkušeného beta čtenáře, který už má načteno a byl by ochotný se na to podívat. Stačí nahlédnout do příslušné facebookové skupiny pro začínající autory a určitě se někdo vhodný najde. Až se společnými silami doberete nějakých úprav, mělo by následovat další čtení.

A když si myslím, že už s tím nic lepšího zřejmě nesvedu, zkusím oslovit nakladatele – pochopitelně takového, který se daným žánrem zabývá výrazněji. Pokud píšete fantasy, neoslovujte někoho, kdo třeba náhodou vydal tři fantasy tituly, ale primárně se soustředí na detektivky, horory nebo dobrodružné romány apod.

11) Co kromě psaní děláš ve svém volném čase? Pojí se ještě nějaké tvé koníčky s psaním?

V podstatě neustále něco píšu. Když zrovna nepracuji na románu či nějaké povídce, připravuji články pro různé weby nebo recenzuji knihy.

Kromě toho jsem objevila kouzlo interaktivních příběhů, které dnes patří mezi nejpopulárnější mobilní aplikace. Pokud je zatím neznáte, představte si zkrátka některou svou oblíbenou knížku převedenou do animované podoby. A hlavní hrdinkou (většinou jde o příběhy, kde je hlavní postavou žena, ale ne výlučně) jste přímo vy. Tak to chodí např. ve hře Chapters, pro niž je také možné tvořit vlastní vizuální příběhy. Tím se poslední dobou zabývám i já.

Můj první vizuální příběh s názvem My Christmas Boy je vtipná a akcí nabitá vánoční romance odehrávající se ve fantastickém světě plném sněhu, ledu a vánočních skřítků. Příběhy je údajně možné psát i v češtině, ale větší množství čtenářů samozřejmě nalákáte, budete-li psát v angličtině. A tak se o to pokouším i já a velmi mě těší, že mám zatím samé pozitivní ohlasy. Každý nadšený komentář člověka nabije energií k dalšímu psaní. Informace o nových kapitolách a dalších chystaných příbězích budu postupně zveřejňovat i na svém Instagramu.