Sedm otázek, které pomohou zachytit čtenářský zážitek, doporučit knihu správným lidem a napsat recenzi, z níž si ostatní něco odnesou.
O knížkách píšu už řadu let. Začínala jsem poznámkami určenými hlavně sobě, později jsem své recenze sdílela na Instagramu a postupně také na webech Čteme české autory a Sarden. Studium oboru Jazyková a literární kultura mi k čtenářské zkušenosti přidalo ještě pohled na jazyk, stavbu textu a způsob, jakým literatura působí na své čtenáře.
Za tu dobu jsem zjistila, že nejtěžší nebývá poznat, zda se nám kniha líbila. Mnohem složitější je pojmenovat, proč tomu tak bylo – a předat svůj dojem tak, aby z něj mohl něco vytěžit i někdo další. Následujících sedm otázek vychází právě z této zkušenosti. Pomáhají mi utřídit si myšlenky po dočtení a najít pro ně slova, která řeknou o něco víc než pouhé „bylo to dobré“, případně „mně se to líbilo.“
Nechápejte mě špatně, obě odpovědi jsou naprosto poctivé. Jen druhému člověku příliš nepomohou. Neřeknou mu, co nás na knize oslovilo, čím nás zaskočila ani zda by mohla oslovit také jeho. Z jedné věty se nedozví, jestli jsme propadli jazyku, atmosféře či postavám, nebo zda jsme se pouze nechali strhnout dějem natolik, že jsme v půl druhé ráno uzavřeli sami se sebou velmi nevýhodnou dohodu: ještě jednu kapitolu, a pak už opravdu spát.
Mluvit o knížkách přitom nemusí být výsadou literárních kritiků ani lidí, kteří dokážou bez zaváhání použít slovo „narativ“. Stačí se na chvíli vrátit k vlastnímu čtenářskému zážitku a položit si několik otázek. Nejde o školní rozbor, u něhož hrozí zkoušení z metafor a větné stavby. Spíš o malé pátrání po tom, co se mezi námi a knihou během čtení vlastně odehrálo.
1. Co ve mně po dočtení zůstalo?
První dojem bývá často neurčitý. Víme, že se nám kniha líbila, ale ještě nedokážeme vysvětlit proč. V takové chvíli pomůže odložit hodnocení stranou a všimnout si toho, co se k nám vrací samo.
Může to být konkrétní postava, vztah, prostředí, otázka nebo jediný obraz. Možná se nám při cestě do práce znovu vybaví opuštěný dům na pobřeží. Možná přemýšlíme nad rozhodnutím hlavní hrdinky, přestože jsme jí při čtení několikrát doporučili, aby se konečně vzpamatovala. Některé příběhy po sobě zanechají radost, jiné neklid a další zvláštní ticho, které se těžko pojmenovává, ale o to déle trvá.
Právě tento zbytek bývá dobrým začátkem recenze. Místo obecného tvrzení, že příběh byl silný, můžeme napsat, co přesně v nás jeho sílu udrželo. Například:
Ještě několik dní po dočtení jsem přemýšlela nad tím, jak snadno se může péče o druhého člověka proměnit v potřebu rozhodovat za něj.
Taková věta už čtenáři naznačí téma i náladu knihy. A často prozradí víc než počet hvězdiček.
2. Kdy si kniha získala mou pozornost?
Některé texty nás vtáhnou hned první větou. Jiné kolem nás nejprve opatrně našlapují, chvíli si upravují polštáře a teprve po několika kapitolách se rozhodnou, že nám ukážou, proč nás zaujaly.
Zkusme si vybavit okamžik, kdy jsme přestali pouze číst a začali být skutečně zvědaví. Stalo se to při prvním konfliktu? Ve chvíli, kdy se objevila určitá postava? Když jsme pochopili, že vypravěči možná nelze věřit? Nebo si nás kniha získala spíš atmosférou než dějem?
Stejně užitečné je přiznat, že takový okamžik nepřišel vůbec. Ani tehdy však nemusíme zůstat u věty „bylo to nudné“. Mnohem přesnější je napsat, zda příběhu chybělo napětí, postavy neměly jasnou motivaci, nebo se opakované popisy začaly podobat návštěvě příbuzného, který stejnou historku vypráví už potřetí a pokaždé ji prodlouží o dalších deset minut.
Konkrétnost neznamená přísnost. Pomáhá pouze rozlišit, co nám při čtení scházelo.
3. Co se knize podařilo nejlépe?
I knížka, která nás jako celek nenadchla, může mít výborné dialogy, působivé prostředí nebo vedlejší postavu, která by si zasloužila vlastní román a pravděpodobně také lepší přátele.
Při hodnocení snadno sklouzneme k celkovému dojmu a přehlédneme jednotlivé přednosti. Přitom právě ty mohou být pro jiného čtenáře rozhodující. Někdo hledá propracovaný svět, jiný svižný děj a další by byl spokojený už ve chvíli, kdy se dospělí hrdinové dokážou chovat jako dospělí lidé alespoň ve třech po sobě jdoucích kapitolách.
Místo prostého „kniha byla krásně napsaná“ se můžeme zaměřit na způsob, jakým autor pracoval s jazykem. Byly popisy obrazné, ale nepřekážely příběhu? Zněly dialogy přirozeně? Měl vypravěč osobitý hlas? Dokázal autor vytvořit napětí bez laciných zvratů?
Čím přesněji přednost pojmenujeme, tím snáze si čtenář představí, zda by ji ocenil také.
4. Kde jsme se s knihou minuli?
Nelibost se někdy popisuje obtížněji než nadšení. Věta „prostě mi to nesedlo“ bývá pravdivá, ale zároveň trochu připomíná lékařskou zprávu, v níž stojí pouze „pacientovi není dobře“.
Zkusme proto zjistit, kde přesně se naše očekávání a knížka rozešla. Možná anotace slibovala napínavý thriller, zatímco příběh se ukázal být pomalým psychologickým románem. To nemusí být chyba knihy, ale pro budoucího čtenáře jde o podstatnou informaci. Jindy nás mohl rušit styl vyprávění, neustálé střídání časových rovin, nevěrohodné jednání postav nebo konflikt, který by vyřešil jeden pětiminutový rozhovor, kdyby se mu všichni zúčastnění tak obdivuhodně nevyhýbali.
Při kritice pomáhá oddělit osobní vkus od řemeslného zpracování. Pomalé tempo nemusí být samo o sobě nedostatkem; některé čtenáře těší, jiné uspává. O poznání závažnější je situace, kdy se tempo mění bez zjevného záměru nebo se děj dlouho nikam neposouvá.
Recenze nemusí předstírat naprostou objektivitu. Stačí dát čtenáři možnost rozpoznat, co vychází z našeho vkusu a co z vlastností knihy.
5. Jak na mě působily postavy?
Oblíbit si postavu neznamená schvalovat všechno, co udělá. Literární hrdina může být nesnesitelný, sobecký a občas zralý na důrazný rozhovor s někým rozumnějším, a přesto může být napsaný skvěle. Naopak postava plná samých obdivuhodných vlastností může působit tak ploše, že by se pohodlně vešla mezi stránky jako záložka.
U postav se vyplatí sledovat, zda jsme jejich jednání rozuměli, zda se během příběhu proměňovaly a jestli mezi nimi vznikaly uvěřitelné vztahy. Můžeme si také položit otázku, zda jsme jim věřili i ve chvílích, kdy jsme s nimi nesouhlasili.
Užitečnější než „hlavní hrdinka mi lezla na nervy“ může být kupříkladu: Hrdinčina nerozhodnost mě při čtení často rozčilovala, zároveň však odpovídala jejím zkušenostem i strachu z následků. Právě proto na mě nakonec působila uvěřitelně.
Takové hodnocení dává prostor rozporuplnosti, bez níž by mnoho dobrých postav přišlo o polovinu života.
6. Komu bych knihu doporučil/a?
Tahle otázka patří k nejpraktičtějším. Namísto hledání všeobecného rozsudku se zaměříme na čtenáře, kterému by kniha mohla udělat radost.
Milovníci svižných příběhů možná neocení román, který se prvních sto stran soustředí na rodinné vztahy a počasí v přímořské vesnici. Pro někoho jiného však právě taková kniha představuje ideální sobotní odpoledne. Temná fantasy plná politických intrik může nadchnout zkušeného nadšence do tohoto žánru, ale člověka hledajícího odpočinkovou pohádku pravděpodobně zaskočí množstvím zrady, krve a lidí, kteří by rozhodně neměli být zváni na společnou večeři.
Při doporučení můžeme zmínit tempo, žánr, náladu, náročnost i témata. Pomáhají věty jako: Kniha by mohla oslovit čtenáře, kteří mají rádi pomalu budovanou atmosféru a vztahy propracovanější než samotnou zápletku. Nebo: Doporučil/a bych ji především těm, kterým nevadí nejednoznačné postavy a konec, jenž neodpoví na každou otázku.
Takové doporučení nemusí přesvědčit všechny. Jeho úkolem je pomoci správné knize potkat správného člověka.
7. Jakou otázku ve mně kniha otevřela?
Nejzajímavější hovory o literatuře obvykle nezačínají oznámením, kolik hvězdiček jsme udělili. Začínají otázkou.
Rozhodla se postava správně? Mohla jednat jinak? Byl konec spravedlivý? Lze vypravěči věřit? Odpustili bychom hrdinovi totéž, kdybychom ho nepotkali na stránkách románu, ale ve vlastním životě?
Takovou otázkou může recenze také končit. Otevírá prostor dalším čtenářům, aniž by jim vnucovala jediný správný výklad. Někdo s námi bude souhlasit, jiný uvidí stejnou scénu úplně opačně a třetí upozorní na něco, čeho jsme si při čtení vůbec nevšimli.
Právě tehdy kniha pokračuje dál, mimo své stránky.
Recenze nemusí obsáhnout všechno
Představa, že musíme zhodnotit děj, jazyk, postavy, prostředí, tempo, obálku, sazbu a patrně také kvalitu papíru, dokáže spolehlivě odradit každého, kdo chtěl původně napsat jen několik upřímných odstavců.
Dobrá recenze přitom nemusí odpovědět na všechny otázky. Stačí vybrat ty, které jsou pro danou knihu podstatné. U jednoho románu nás může nejvíc zajímat práce s historickým prostředím, u jiného vztah mezi postavami a u dalšího způsob, jakým zachází s citlivým tématem.
Podstatné je, aby čtenář po přečtení recenze věděl alespoň trochu víc než před ní. Jak kniha působí, v čem spočívají její přednosti, co může někomu vadit a pro koho by mohla být vhodná.
A také aby za textem cítil člověka, který skutečně četl, přemýšlel a dovolil si mít vlastní názor.
Malý tahák před zveřejněním
Než recenzi odešleme do světa, můžeme se ještě jednou zeptat:
- Popsal/a jsem svůj dojem, nebo jsem pouze převyprávěla děj?
- Uvedl/a jsem, proč mi něco vyhovovalo či vadilo?
- Rozlišuji mezi osobním vkusem a zpracováním?
- Prozrazuji jen tolik, kolik bych sám/sama chtěl/a vědět před čtením?
- Dokáže si z mého textu někdo odvodit, zda by kniha mohla být pro něj?
Nemusíme psát jako profesionální kritici a už vůbec není nutné hledat složitá slova tam, kde postačí přesná věta. Nejlepší recenze často vznikají z obyčejné zvědavosti: proč na mě kniha zapůsobila právě takhle a mohl by ji někdo jiný prožít úplně jinak?
Čtenář vede při četbě tichý rozhovor s autorem. Recenzí do něj přizve další lidi a nabídne jim vlastní pohled, nikoli konečný verdikt. Někdo díky němu objeví novou oblíbenou knihu, jiný se jí s vděčností vyhne a další přijde s názorem, který celý příběh ukáže v novém světle.
A právě pro takové rozhovory vznikl Knihokraj. Protože dočtená kniha nemusí zmizet zpátky v polici. Může mezi námi ještě chvíli putovat, vyvolávat otázky, spojovat lidi a hledat si dalšího čtenáře.